Patřím ke generaci, která nevyrůstala ani před internetem, ani úplně uvnitř jeho dnešní podoby. Nepamatuju si svět bez e-mailů, vyhledávačů a chatů, ale docela dobře si pamatuju dobu, kdy internet ještě měl svoje místo a svůj čas. Člověk si k němu sedl, chvíli tam byl a potom zase odešel. Nebyl permanentní vrstvou každého dne a už vůbec nebyl první věcí, kterou člověk zkontroloval po probuzení a poslední před spaním. Jak jsem rostla já, měnil se zároveň i internet kolem mě. Přicházely chaty, profily, sociální sítě, statusy, fotky, followeři, později stories a další formáty, které dnes používáme tak automaticky, že je zvláštní vzpomenout si na dobu, kdy každý z nich musel být jednou nový. Každých pár let jsme dostali další možnost, jak někoho najít, oslovit, sledovat nebo alespoň vzdáleně vědět, co se v jeho životě děje. Internet se rozšiřoval a spolu s ním se rozšiřoval i okruh lidí, kteří do našeho života mohli nějak vstoupit.

Dlouho to působilo jako naprosto logický pokrok. Základní příslib internetu byl koneckonců velmi lákavý: vzdálenost bude méně důležitá. Rodiny rozdělené mezi zeměmi spolu budou moci mluvit levněji a častěji, lidé s podivně specifickými zájmy zjistí, že nejsou jediní, kdo je má, a člověk z malé vesnice získá poměrně rychle důkaz, že jeho škola, ulice a několik lidí kolem něj nejsou celý svět. Pro někoho, kdo se ve svém bezprostředním okolí cítil trochu jinak, mohl být internet prvním místem, kde zjistil, že jeho zkušenost není tak osamělá, jak se zdála. Tuhle část jeho historie nechci zpětně znehodnocovat jen proto, že jsme dnes unavenější z platforem, notifikací a permanentního proudu věcí, kterým bychom údajně měli věnovat pozornost. Schopnost překračovat geografické a sociální hranice zůstává jednou z nejlepších věcí, které internet přinesl. V první fázi navíc dávalo smysl chtít toho víc. Víc lidí online znamenalo větší síť a větší síť znamenala větší šanci najít něco nebo někoho, k čemu bychom se jinak nikdy nedostali. Spojení samo o sobě bylo hodnotou.

Jenže postupně jsme se dostali do bodu, kdy už hlavním problémem nebylo někoho připojit. Smartphone odstranil hranici mezi chvílí, kdy jsme na internetu, a chvílí, kdy jsme mimo něj, až samotné slovní spojení připojit se k internetu začalo znít trochu zastarale. Připojit se odkud? Kdy jsem se naposledy skutečně odpojila? Když telefon leží displejem dolů na stole, ale pořád přijímá zprávy? Když spím a na ráno se mi mezitím skládá několik hodin cizích životů, zpráv a upozornění? Internet se z činnosti změnil v infrastrukturu a dnes si jeho přítomnost často uvědomíme až ve chvíli, kdy přestane fungovat. Ve Vietnamu mě znovu bavilo pozorovat, jak zvláštně vedle sebe někdy existuje fyzická a digitální infrastruktura. Některé věci, které bych z Evropy automaticky považovala za samozřejmý základ každodenního života, nemusí fungovat způsobem, na který jsem zvyklá, zatímco mobilní data jsou levná a telefon zůstává připojený téměř pořád. Člověk může být na místě, kde velmi fyzicky cítí, že modernizace neprobíhá všude stejně, vytáhnout telefon a během několika sekund se ocitnout ve stejném digitálním prostoru jako někdo v Praze, Soulu nebo New Yorku. Vlastně jsme během jedné generace vyřešili obrovský technický problém: dostat ohromné množství lidí do jedné komunikační sítě. Teprve potom jsme začali zjišťovat, že technická možnost spojit každého s každým ještě neříká nic o tom, jaké to bude, až se to opravdu stane.

Nikdy jsme nebyli propojenější, ale samotné propojení se někdy začíná podobat spíš neustálé přítomnosti druhých než skutečné blízkosti.

Nechci z toho dělat jednoduchý příběh o tom, že sociální sítě společnost pokazily a před nimi jsme spolu žili v krásné shodě, protože nic takového nikdy neexistovalo. Lidé měli svoje tábory, předsudky, konspirační teorie, politické bubliny i schopnost být k sobě příšerní dávno před internetem a staré online komunity byly plné hádek, trollů a podivných obsesí úplně stejně jako ty dnešní. Změnilo se ale měřítko a hlavně množství různých sociálních kontextů, které se dnes mohou během několika minut překrýt. V běžném životě přirozeně rozlišujeme, komu co říkáme. Jinak mluvím s kamarádkou, jinak doma, jinak s kolegyní a jinak s člověkem, kterého znám deset minut. Není to přetvářka, ale obyčejná schopnost rozumět situaci. Některý vtip funguje jen mezi lidmi, kteří sdílejí určitou zkušenost, něco bych řekla u stolu pěti lidem, ale ne před sálem pěti tisíc lidí, a některé věci ani nejsou určené k tomu, aby přežily okamžik, ve kterém byly řečené. Veřejné sociální sítě tyhle rozdíly částečně setřely. Jedna věta může během pár hodin opustit okruh lidí, pro který vznikla, někdo ji vyfotí, přenese jinam, oddělí od původní konverzace a najednou se k ní vyjadřují lidé, kteří neznají autora, kontext ani pravidla prostoru, ve kterém ji četli ti původní. Člověk se tak snadno ocitne v podivné místnosti, kde vedle sebe stojí lidé, kteří ho znají deset let, a lidé, kteří ho objevili před dvěma minutami a už mají poměrně jistý názor na to, kdo je.

Právě proto mi připadá výmluvné, že tolik současných nástrojů už neřeší, jak publikum ještě zvětšit, ale jak ho omezit nebo alespoň lépe vybrat. Soukromé účty, Close Friends, ztlumení, blokování, malé chaty, Discord servery, newslettery, Mastodon, Bluesky a další menší prostory v sobě mají něco, co bylo pro starší logiku sociálních sítí téměř podezřelé: méně lidí může být výhoda. Po letech, kdy všechno směřovalo k růstu a kdy počet followerů, uživatelů nebo interakcí fungoval skoro jako univerzální měřítko zdraví, začínáme znovu oceňovat velikost prostoru, který se dá lidsky obsáhnout. Některé komunity fungují právě proto, že nejsou obrovské. Některé rozhovory jsou dobré právě proto, že se jich neúčastní deset tisíc lidí současně a každý výrok nemusí být zároveň veřejným vystoupením. To neznamená, že bych chtěla internet rozřezat na malé sterilní klubíky, kde si všichni navzájem potvrzují, jak dokonale mají pravdu. Jen mi už nedává smysl představa, že kvalitní sociální prostor se automaticky zlepší tím, že do něj přivedeme dalších deset milionů lidí. Velikost jsme příliš dlouho zaměňovali za hodnotu a dostupnost za blízkost.

Právě tam se ale objeví další problém. Jakmile si člověk svoje okolí pečlivěji vybírá, je velmi snadné začít si plést výřez se společností. Dva lidé mohou sedět vedle sebe, otevřít stejné aplikace a během několika minut získat úplně jinou představu o tom, co je důležité, o čem se právě mluví a co je údajně samozřejmý názor. Na Bluesky může něco působit jako naprostý konsenzus, na X člověk narazí na přesný opak, Facebook mezitím řeší úplně jiný soubor problémů a TikTok dvěma lidem nabídne světy, které spolu mají překvapivě málo společného. Nemusí za tím být nějaká velká manipulace. Už samotný fakt, že sledujeme různé lidi, důvěřujeme různým zdrojům a reagujeme na jiné věci, stačí k tomu, aby se naše každodenní představa o světě postupně rozešla. Doporučovací systémy to jen urychlují, protože si všímají i těch drobných voleb, které sami skoro nevnímáme: u čeho jsme se zastavili, co jsme dokoukali, co nás rozčílilo natolik, že jsme na to klikli. Časem pak může být těžké rozlišit, co je opravdu široce sdílená společenská skutečnost a co jen něco, co v našem okolí vídáme tak často, až to začalo působit univerzálně. Možná by každá sociální síť měla nahoře povinně zobrazovat: Toto není společnost. Toto jsou lidé, které jste si pustili dovnitř. Pro engagement by to asi nebylo ideální.

Na menších a decentralizovaných sítích mě proto neláká představa nějaké nové technologické spásy, která konečně opraví všechno, co předchozí generace platforem pokazila. Nový protokol z lidí neudělá rozumnější bytosti a federace sama o sobě nevyřeší polarizaci, touhu patřit ke skupině ani naši téměř bezednou schopnost nacházet nové způsoby, jak se navzájem špatně pochopit. Technologie ale může ovlivnit měřítko, pobídky a množství kontroly, kterou mají jednotlivé komunity nad vlastním prostorem. Nemusí existovat jedna sociální síť pro celé lidstvo ani jedna univerzální představa o tom, co znamená veřejnost. Různé skupiny mohou mít vlastní pravidla, různé hranice a různou míru otevřenosti, aniž by se musely navzájem úplně izolovat. Právě tahle možnost mě zajímá víc než další projekt, který přijde s ambicí „spojit svět“. Nechci dokonale homogenní bublinu, ve které nikdy nepotkám člověka s jiným názorem, ale zároveň už nevidím žádnou zvláštní hodnotu v tom, že všichni musí být permanentně nahnaní do jednoho prostoru. Mnohem přirozenější mi připadá síť různých míst, mezi kterými se dá přecházet a která mají svoje vlastní kontexty. Hranice nemusí automaticky znamenat izolaci. Někdy jen dávají prostoru tvar.

První internet řešil nedostatek přístupu. Ten dnešní se učí žít s jeho přebytkem.

Přebytek mi v tomhle připadá důležitější než samotná polarizace. Máme přístup k většímu množství lidí, událostí, názorů a informací, než jsme schopní skutečně zpracovat, a většina z nich k nám navíc přichází přes stejnou obrazovku. Během několika minut můžu vidět zprávu o válce, domácí politický konflikt, cizí rozchod, kulturní hádku, video kočky, reklamu na šampon a fotografii něčí snídaně. Technicky je to neuvěřitelné. Psychologicky je to trochu absurdní, protože všechny ty věci vstupují do stejného proudu a žádají si kus téže omezené pozornosti. Náš telefon nerozlišuje, že jedna zpráva je historická katastrofa a další člověk se jen pohádal s někým na internetu. Obojí může mít stejné písmo, stejný rámeček a stejné červené kolečko u ikonky. Přitom jsme nezískali několikanásobně větší schopnost starat se, soustředit se nebo udržovat vztahy jen proto, že naše sítě zvládnou přenést několikanásobně víc informací. Není proto zvláštní, že vedle ekonomiky pozornosti vzniká i určitá ekonomika úniku: vypnuté notifikace, smazané aplikace, soukromé profily, pomalejší formáty, malé skupiny. Nemusí to znamenat, že jsme najednou méně sociální. Možná jsme jen narazili na hranici toho, kolik sociálnosti je ještě možné opravdu prožívat a ne pouze sledovat.

Když jsem byla mladší, dobrý internet pro mě znamenal hlavně možnost dostat se dál, než dovolovalo místo, kde jsem zrovna byla. Najít něco, co bych jinak nenašla, potkat člověka, kterého bych jinak nikdy nepotkala, a zjistit, že svět je větší než moje bezprostřední okolí. Tuhle vlastnost na něm pořád miluju a nemám potřebu ji vyměnit za romantickou představu života před obrazovkami. Jen už si nemyslím, že přirozeným cílem otevřenosti musí být permanentní dostupnost nebo že dobrá sociální síť je automaticky ta, která dokáže dostat co nejvíc lidí do jedné místnosti. Čím déle jsem online, tím víc mě zajímá internet, ve kterém můžu narazit na něco úplně cizího, aniž by se všechno cizí muselo současně nastěhovat ke mně; kde můžu patřit do menší komunity, aniž by se z ní stal uzavřený svět, a být veřejně přítomná, aniž by veřejnost znamenala neomezený přístup ke každé části mého života. Internet mého dětství mě naučil, jak vzrušující je zjistit, že za dveřmi existuje celý svět. Dnes mi připadá stejně důležité vědět, že klika funguje z obou stran.