O tom, proč v Česku a na Slovensku pořád tak rádi nosíme vzdělání před jménem, zatímco jinde se hierarchie zapisuje úplně jinam.

Na formulářích bývá kolonka titul. Vždycky mě na chvíli zadrží. Ne proto, že bych žádný neměla. Mám Mgr. Jen mě skoro nikdy nenapadne ho někam psát. Když někde stojí moje jméno bez něj, nepřipadá mi neúplné. Nepotřebuju, aby přede mnou chodila malá zkratka a okolí vysvětlovala, že jsem několik let studovala a nakonec to dopadlo administrativně dobře.

Kdyby někdo můj titul potřeboval kvůli práci, škole nebo ověření kvalifikace, samozřejmě. Ale fascinují mě lidé, kteří ho mají na zvonku. Ještě víc ti, kteří si ho napíšou na Facebook. Otevřu profil a proti mně stojí Mgr. někdo nebo Ing. někdo, jako by hrozilo, že bez té informace budu konverzaci od začátku vést v nesprávném společenském režimu. Na zvonku tomu rozumím asi stejně málo. Zmáčknu tlačítko, protože jdu za Petrem. Nepotřebuju před vstupem do domu vědět, že Petr zvládl státnice.

Kdysi jsem slyšela historku o člověku, který před dovolenou vyplňoval nějaký formulář pro delegátku a poctivě si tam uvedl Ing.. Když pak skupinu vítala, obrátila se k němu nahlas jako k „panu inženýrovi“. Jemu to začalo být trochu trapné, hlavně když později zjistil, že skoro celý zájezd tvořili lidé s vysokoškolskými tituly, někteří i s podstatně vyššími akademickými hodnostmi. Jen nikoho jiného nenapadlo si to do formuláře napsat. Nevím, jestli se ta historka časem trochu nepřikrášlila, ale československou titulovou psychologii vystihuje skoro dokonale: dokud zkratka tiše stojí před jménem, působí důstojně. Jakmile vás podle ní někdo začne veřejně oslovovat, najednou si sami uvědomíte, jak zvláštní ten rituál vlastně je.

Možná je zvláštní, že mi to připadá zvláštní. Vyrostla jsem v Česku. Jsem Vietnamka, ale české školy, české úřady, kolonky ve formulářích, „pane doktore“ a drobná panika před odesláním e-mailu vyučujícímu nejsou kultura, kterou bych pozorovala zvenčí. Je to moje prostředí. Právě proto mě asi baví všímat si věcí, které mi dlouho připadaly úplně normální.

Na české univerzitě se pořád můžete setkat s návodem, že při oslovení člověka máte zjistit jeho nejvyšší titul a podle něj ho oslovit. Profesor má přednost před docentem, doktor před magistrem nebo inženýrem. Na Slovensku funguje velmi podobná logika. Nestačí tedy vědět, jak se člověk jmenuje. Ještě je dobré zjistit, kterou část jeho akademické hierarchie máme aktivovat, abychom náhodou člověka s profesurou neurazili nějakým příliš obyčejným doktorstvím.

Já vím, že to zní trochu zlomyslně. Studium není maličkost a titul může být úplně legitimní informace. Jen pořád nerozumím okamžiku, kdy se informace o vzdělání začne chovat skoro jako součást jména. Jan Novák vystudoval vysokou školu. Mgr. Jan Novák už zní, jako by nám společnost rovnou připsala malou poznámku pod čarou: pozor, tento člověk absolvoval instituci. U profesora nebo lékaře v profesním prostředí chápu, proč je kvalifikace relevantní. U jmenovky na dveřích už méně.

Moje první, poněkud neuctivá teorie byla, že jsme jednoduše neměli pořádnou šlechtu, tak jsme si časem vyrobili vlastní. Když už člověk něco vystudoval, chtěl, aby se to vědělo. Historicky je to samozřejmě hrubá zkratka, protože české země šlechtu měly. Hrabata, knížata, barony, velké rody, majetek i privilegia. Zajímavější je ale to, co se stalo po vzniku Československa. Nová republika šlechtictví a šlechtické tituly zrušila, zatímco akademické tituly, na které člověk získal nárok studiem a splněním určitých podmínek, zůstaly.

Baron tedy zmizel, akademický titul zůstal. A vlastně to dává smysl. Republikánská společnost nechtěla říkat, že jste něco víc, protože váš pradědeček vlastnil několik vesnic. Vzdělání nabízelo hezčí a modernější příběh. Titul jste nezdědili, museli jste něco vystudovat, složit zkoušky a projít institucí. Status nezmizel, jen dostal společensky přijatelnější původ.

Navíc býval mnohem vzácnější. Vysokoškolák nebyl jeden z mnoha lidí v kanceláři. Patřil k poměrně malé vzdělané vrstvě a titul to dával jasně najevo. Když je v celém okolí jeden lékař, několik právníků, pár inženýrů a hrstka dalších vysokoškoláků, „pan doktor“ není jen dekorace. Označuje skutečné společenské postavení. Doktor, učitel, profesor nebo inženýr mohl být přesně tím člověkem, kterého všichni znali a jehož vzdělání bylo samo o sobě zdrojem autority.

Titul fungoval jako rychlá zkratka k postavení. Problém je, že kulturní zvyky mají tendenci přežít podmínky, které je vytvořily. Vysoká škola už dávno není zkušenost úzké společenské vrstvy. V Česku i na Slovensku vystudovalo za poslední desetiletí obrovské množství lidí, ale část etikety vytvořené pro malou vzdělanou elitu jsme si nechali.

A nejsme v tom sami. Nejbližší příbuzný české a slovenské titulové kultury je Rakousko, což docela spolehlivě kazí jednoduchou teorii o nějakém specificky českém komplexu. Rakousko má dodnes velmi viditelnou kulturu akademických, profesních a úředních titulů. Takže spíš než národní úchylku v tom vidím středoevropskou tradici společnosti, která měla velký talent přesně vědět, kdo je kdo a kde zhruba stojí. Habsburská byrokracie nám po sobě nechala všelicos. Evidentně i cit pro správné pořadí zkratek.

A tady se moje česká zkušenost začne trochu hádat s vietnamskou. Bylo by pohodlné napsat, že jako Vietnamka přicházím z kultury, kde lidé status a hierarchii tolik neřeší, a proto mi české tituly připadají směšné. Jenže bych si vymýšlela. Vietnam umí hierarchii výborně. Ve vietnamštině často člověka ani normálně neoslovíte, aniž byste zároveň řekli něco o jeho vztahu k vám. Anh, chị, em, cô, chú, bác. Slova původně označující členy rodiny se běžně používají i mezi lidmi, kteří příbuzní nejsou. Volba závisí na věku, generaci, vztahu a konkrétní situaci. Člověk tak při obyčejné konverzaci neustále umisťuje sebe i druhého do nějakého vztahu.

Takže opravdu nemůžu sedět ve Vietnamu s pocitem kulturní nadřazenosti a smát se Čechům, že potřebují vědět, kdo je pan doktor a kdo paní magistra. Ve vietnamštině můžu zase část mentální kapacity věnovat tomu, jestli je člověk přede mnou anh, chú nebo už bác. Jen mi připadá zajímavé, že hierarchie žije trochu jinde. V češtině titul často člověk nese před jménem jako stabilní označení sebe sama. Ve vietnamštině je status mnohem víc přítomný ve vztahu mezi dvěma lidmi. Kdo jsem já vůči vám? Jste starší? O generaci výš? Jak blízcí si jsme? Jak formální je situace? Vietnamská hierarchie není menší, jen je relačnější.

A podobné věci samozřejmě nejsou omezené na Vietnam. Korea nebo Japonsko mají vlastní propracované systémy honorifik, pracovních funkcí a jazykových úrovní, které neustále signalizují vztah a postavení lidí. Takže „Asie“ rozhodně není nějaký egalitářský kontrast k titulové střední Evropě. Právě srovnání s asijskými kulturami mi ale pomáhá všimnout si, jak specifická je naše potřeba přilepit dosažené vzdělání přímo ke jménu.

Je to skoro administrativní heraldika. Nemám erb, mám Mgr. Nemám rodové heslo, mám diplom. Nemám panství. Mám kolonku ve formuláři.

Nechci tím dělat lacinou legraci z lidí, kteří titul používají. Pro někoho může znamenat první vysokou školu v rodině. Může za ním být obrovské množství práce, roky pochybností nebo cesta z prostředí, kde podobné vzdělání vůbec nebylo samozřejmé. Chápu, proč na něj může být člověk hrdý. Jen si nejsem jistá, proč má být moje hrdost součástí způsobu, jakým mě oslovují ostatní lidé.

To je asi bod, kde se moje dvě kulturní zkušenosti zvláštně spojují. Z Vietnamu znám svět, kde se rychle zjišťuje, kdo je vůči komu starší, výš nebo blíž. Z Česka znám svět, který se rád považuje za docela neformální, dokud nepřijde první e-mail na univerzitu a člověk nezačne studovat titulaturu adresáta jako malý heraldický systém.

Možná mě to zaráží právě proto, že jsem v Česku vyrostla. Kdybych sem přijela až v dospělosti, nejspíš bych titulovou kulturu zařadila mezi místní zvyky a řekla si, že se to tady prostě dělá. Jenže když člověk vyrůstá uvnitř jedné kultury a zároveň má druhý rámec, podle kterého ji může občas přeměřit, některé samozřejmosti se začnou rozpadat. Najednou je vidět, že společenská hierarchie není univerzální seznam. Každá kultura si vybere trochu jiné místo, kam ji uloží. Někde věk, někde rodinu, někde pracovní pozici, někde vzdělání. Většinou směs všeho, jen v jiném poměru.

Proto mi několik písmen před českým jménem připadá zajímavější, když je přestanu číst jen jako informaci o vzdělání a začnu je číst jako společenský zvyk. Kdysi dávalo velký smysl vědět, kdo je doktor. Byl vzácný. Představoval vzdělání, profesi, autoritu a společenský vzestup. V republice, která odmítla dědičné tituly, byl akademický titul navíc skoro dokonalým symbolem meritokracie. Člověk nebyl někdo díky narození. Něco dokázal.

Jenže když se vzdělání rozšíří, symbol, který kdysi odlišoval malou elitu, začne nosit obrovské množství lidí, zatímco staré společenské rituály mohou klidně pokračovat dál. Proto dnes můžeme mít masové vysoké školství a zároveň pořád řešit, jestli napsat paní magistro nebo paní doktorko. Můžeme vědět, že titul často neříká vůbec nic o tom, jestli je člověk laskavý, zajímavý, schopný, inteligentní mimo svůj obor nebo jestli dokáže zapnout kancelářskou tiskárnu bez zásahu IT, a přesto ho necháváme stát před jménem jako malou veřejnou značku dosaženého statusu.

Já svůj Mgr. skoro nikam nepíšu. Není za tím žádný velký protest a rozhodně nehodlám lidem po nocích mazat tituly ze zvonků. Jen mě to nenapadne. Studium je něco, co jsem udělala. Něco mi dalo, něco mě stálo a něco o mně možná vypovídá. Nikdy jsem ale neměla pocit, že moje jméno potřebuje před sebe vysvětlivku, aby působilo o trochu vážněji.

Takže až zase někde uvidím kolonku titul, nejspíš ji nechám prázdnou. Samotné jméno mi pořád připadá dostatečné.