Československo jsem nezažila

Na dnešní mapě vede mezi Českem a Slovenskem hranice a mně pořád připadá zvláštní přemýšlet nad tím, že ještě poměrně nedávno tam v tomhle smyslu nebyla. Ne proto, že bych si pamatovala dobu před ní. Právě naopak. Československo jsem nezažila. Nemám na něj vlastní vzpomínku, žádnou dětskou nostalgii ani pocit, že mi někdo vzal zemi, která bývala moje.

Znám ho z historie, z archivů, z fotografií, ale hlavně z lidí. Z Čechů, Slováků a Vietnamců, se kterými se o něm bavím a kteří někdy dokážou mluvit o stejné zemi tak rozdílně, až člověka napadne, jestli vůbec existuje něco jako jedna vzpomínka na Československo.

V těch debatách se občas objeví argument, že moje generace nemůže vědět, jaké to tehdy bylo. To je samozřejmě pravda. Nevím, jaké bylo žít v Československu. Jen mi nikdy nebylo jasné, proč se z nezažila jsi to tak snadno stává nemůžeš o tom mít názor. Historie by byla dost krátká disciplína, kdybychom směli přemýšlet jen o tom, u čeho jsme osobně byli.

Člověk, který něco zažil, má něco, co já mít nemůžu: vlastní zkušenost. Ta ale není pohledem z výšky na celou společnost. Je to jeden život, jedno město, jedna rodina, jedna sociální bublina, jeden soubor pocitů. Pamětník může vědět lépe než já, jaké to bylo pro něj. To ještě neznamená, že automaticky ví, jaké to bylo pro všechny.

Moje vzdálenost od Československa má v tomhle jednu výhodu. Nemám svoji verzi té země, kterou bych potřebovala bránit. Nemusím dokazovat, že byla krásnější, než si ji pamatují ostatní, ani že byla horší. Můžu vedle sebe nechat existovat zkušenosti, které si odporují. Někdo v Československu vidí blízkost, jiný nerovnost. Pro někoho jeho konec znamenal ztrátu, pro jiného možnost rozhodovat sám za sebe a pro dalšího to možná nebyla ani nejdůležitější věc, která se mu tehdy v životě děla.

Velké dějiny mají zvláštní zvyk zpětně předpokládat, že lidé v dané chvíli prožívali hlavně je. Jenže většina lidí mezitím normálně chodila do práce, řešila nájem, děti, vztahy, peníze, školu, podnikání a to, co bude zítra k večeři. Na minulosti je zrádné, že jakmile víme, jak dopadla, její konec začne působit samozřejmě.

A přesně to mi vadí na části dnešního vyprávění o rozpadu Československa. Zpětně se z něj snadno stane jednoduchý příběh: byli Češi, byli Slováci, byli odlišní, chtěli jiné věci, tak se rozdělili. Konec. Jenže tím z historie uděláme skoro přírodní proces, jako kdyby se dvě zemské desky pomalu vzdalovaly, až mezi nimi jednoho dne vznikla hranice.

Češi a Slováci přitom nebyli dvě homogenní masy, které se každá jedním směrem odsunula od té druhé. Ani uvnitř české společnosti neexistoval jeden názor a ani uvnitř slovenské ne. Výzkumy z počátku devadesátých let ukazují mnohem komplikovanější obraz. Přímá slovenská nezávislost dlouho neměla většinovou podporu a velká část veřejnosti hledala nějakou formu pokračování společného státu. Zároveň se ale výrazně rozcházely české a slovenské představy o tom, jak by takový stát měl fungovat.

Právě to „v nějaké podobě“ je důležité. Člověk mohl chtít větší samostatnost Slovenska a přitom nechtít úplný konec Československa. Mohl chtít společný stát a zároveň být nespokojený s tím, jak fungoval. Mohl mít rád myšlenku Československa, ale chtít úplně jiné rozdělení moci mezi jeho dvě části. To všechno jsou postoje, které se špatně vejdou do věty Češi a Slováci se chtěli rozejít.

Ani hledání člověka, který za rozpad „mohl“, mě moc nezajímá. Mnohem důležitější mi připadá otázka, co se musí stát, aby dost lidí přestalo věřit, že společný stát stojí za další kompromis. Rozdílnost sama o sobě stát nerozbíjí.

Češi a Slováci nemluvili jedním společným jazykem. Mluvili dvěma vlastními, velmi blízkými jazyky, kterým si velká část lidí rozuměla bez překladu, ale které měly a mají vlastní slovní zásobu, zvuk, historii i vztah k národní identitě. Společný stát nepotřebuje, aby jeho obyvatelé byli stejní. Potřebuje ale nějaký důvod, proč mají svoje rozdíly pořád řešit uvnitř jednoho politického prostoru.

Slovenské touze po větší samostatnosti proto dokážu rozumět. Pokud má člověk nebo celá společnost dlouhodobě pocit, že musí svoji rovnoprávnost uvnitř společného prostoru znovu vysvětlovat, dřív nebo později se objeví otázka, proč ji vůbec potřebuje od někoho potvrzovat. Proč nemít vlastní prostor, vlastní rozhodování, vlastní stát?

Jenže společný stát nemůže existovat pouze ve chvílích, kdy se všichni shodnou. Některé věci se prostě musí rozhodovat dohromady a někdy to znamená přijmout kompromis, který není přesně podle představ jedné nebo druhé části. Pokud chce každý sdílet jen to, co mu vyhovuje, a všechno ostatní si rozhodovat sám, začne být docela těžké vysvětlit, co vlastně ještě držíme společně.

A možná právě tady se to celé posralo. Rozdíly mezi Čechy a Slováky existovaly dávno před rokem 1992. Postupně se ale rozešly představy o tom, co má jejich společný stát vůbec být. Jeden člověk mohl pod slovem Československo vidět pevnější společnou zemi, jiný partnerství dvou velmi samostatných částí. Oba mohli tvrdit, že chtějí zachovat společný stát, a přitom si pod tím představovat něco natolik odlišného, že by se stejně pohádali o každé důležité rozhodnutí.

Tohle vysvětlení je méně uspokojivé než příběh s jasným viníkem. Když všechno pokazí jeden člověk, historie se krásně uklidí. Stačí si představit, že ho odstraníme, a máme alternativní svět, ve kterém problém zmizel. Pokud byl ale spor rozptýlený mezi historické zkušenosti, pocit nerovnosti, rozdílná očekávání, únavu z vyjednávání a dvě stále vzdálenější představy společného státu, jednoduchá oprava neexistuje.

Pořád mi ale vrtá hlavou jedna věc. Jestli byla ta země opravdu společná, proč o jejím konci přímo nerozhodovali lidé, kterým měla patřit?

Československo tehdy mělo ústavní zákon o referendu. Ten výslovně stanovil, že o vystoupení České nebo Slovenské republiky z federace lze rozhodnout pouze referendem. K vystoupení jedné republiky ale nakonec nedošlo. Federace zanikla jako celek prostřednictvím jiného ústavního zákona, který přijalo Federální shromáždění.

Není tedy přesné říkat, že Československo bylo jednoduše ukradeno lidem nebo bez právního základu zrušeno. Přesto zůstává otázka, proč se lidé k tak zásadní změně nevyjádřili přímo.

Referendum by samozřejmě nebylo kouzelné tlačítko. Řekněme, že by většina hlasovala pro zachování Československa. Dobře, ale jakého Československa? Jak moc společného a jak moc samostatného? Co by se stalo, kdyby Češi pod slovem federace chápali něco jiného než Slováci? Hlasování proti rozdělení by samo nevytvořilo fungující společný stát. Mohlo by ale odpovědět alespoň na jednu otázku: chceme ještě hledat způsob, jak spolu zůstat?

Proto mám problém s větou, že rozdělení prostě muselo přijít. Nemuselo. Mohlo přijít a přišlo. Mohlo se dál vyjednávat, mohla vzniknout jiná federace, volnější spojení nebo přechodné uspořádání. Mohlo se také stát, že by se po několika dalších letech ukázalo, že nic z toho nefunguje a země by se rozdělila stejně.

Pozdější rozchod mohl být komplikovanější. Reformovaný společný stát mohl selhat, stejně jako se mohl udržet. Nevíme. Historie nám nedala dvě Československa, abychom jedno rozdělili a druhé nechali pohromadě a po třiceti letech porovnali výsledky.

Proto mě nepřesvědčuje ani představa, že dnešní fungující Česko a Slovensko samy o sobě dokazují, že rozdělení bylo jedinou životaschopnou cestou. Ukazují, že samostatné státy dokázaly fungovat a že jejich vzájemný vztah zůstal pokojný. To není málo. Svět, ve kterém přežilo reformované Československo, ale neexistuje, takže nemáme s čím porovnávat. To, že jedna cesta fungovala, nám samo o sobě neříká, jak by dopadla ta, kterou jsme nezkusili.

O rozpadu navíc přemýšlím trochu jinak ještě z jednoho důvodu. Jsem Vietnamka a zároveň je Česko moje země. Jenže to druhé mi okolí nepřizná automaticky. Lidé mě uvidí a ještě předtím, než něco řeknu, si o mém původu přečtou určitou informaci.

Můžu mluvit česky, vyrůstat tady, znát zdejší prostředí, mít české občanství, české přátele, české reference a český život, a stejně se může objevit otázka, odkud jsem doopravdy. Nemá smysl předstírat, že ne. Proto jsem asi citlivější na malé slovo my.

V debatách o Československu je všude. My Češi. My Slováci. My jsme chtěli. Oni nechtěli. My jsme na ně dopláceli. Oni nás neposlouchali. Pokaždé u toho trochu zpozorním. Kdo přesně je „my“? Kdo dostal právo mluvit za několik milionů lidí? A co lidé, kteří se do těch dvou čistých kategorií nevešli?

Československo nebylo obývané dvěma abstraktními postavami jménem Čech a Slovák. Žili v něm Maďaři, Romové, Vietnamci, lidé ze smíšených rodin, lidé s československou identitou i lidé, pro které jejich národnost jednoduše nebyla nejdůležitější informací o nich samotných. Když dnes řekneme, že „Češi a Slováci se rozešli“, všichni ostatní z té věty téměř zmizí. Jenže stát se rozdělil i jim.

U části Romů to nebyla abstraktní debata o identitě. Po vzniku nových států se příslušnost proměnila v konkrétní problém občanství. Lidé, kteří dlouhodobě nebo celý život žili v českých zemích, mohli být kvůli dřívějšímu republikovému občanství po rozpadu považováni za občany Slovenska a museli o české občanství žádat. Podmínky nového zákona dopadaly zvlášť tvrdě na část romské populace a některé lidi postavily do situace, kdy jejich faktický domov a jejich právní příslušnost přestaly být samozřejmě totožné.

Hranici lze nakreslit na mapu během chvíle. Mnohem složitější je rozhodnout, koho nová čára nechala doma a koho z něj najednou udělala někoho trochu cizího.

Vietnamci byli v jiné situaci a nechci jim zpětně vymýšlet jednotný názor na rozdělení, pro který nemám důkazy. Byli ale součástí Československa. Vietnamští studenti a pracovníci sem přicházeli už před rokem 1989 v rámci vztahů mezi socialistickým Československem a Vietnamem. Po revoluci se mnozí snažili zorientovat v úplně změněném politickém a ekonomickém prostředí a potom přestala existovat i země, do které původně přišli.

Na stejném historickém okamžiku je zvláštní právě to, jak odlišně ho lidé mohou prožívat. Zatímco někdo řeší budoucnost národa, někdo jiný řeší, jestli bude mít práci, kde bude bydlet nebo jak uživí rodinu. Jednou z iluzí velkých dějin je představa, že všichni lidé v určité chvíli věděli, že právě prožívají Velké dějiny.

Když se proto o Československu bavím s Čechy, Slováky nebo Vietnamci, nehledám mezi jejich zkušenostmi jednu, která všechny ostatní zruší. Ne všechny interpretace historie jsou stejně přesné. Fakta pořád existují. Žádná jediná osobní zkušenost ale celý příběh nevyčerpává.

Stejný stát mohl pro různé lidi znamenat něco úplně jiného. Někdo mohl mít pocit, že do něj přirozeně patří. Někdo mohl věřit, že v něm jeho národ nemá dostatečný hlas. Jiný mohl stát úplně mimo tuhle osu a řešit spíš otázku, jestli vůbec bude někdy považovaný za součást zdejšího „my“.

Tady pro mě přestává být rozpad Československa jen historickou otázkou. Problém společného státu není pouze v tom, kolik má parlamentů, kde vede hranice nebo kdo má jaké pravomoci. Je také v tom, jestli dostatečně různorodí lidé dokážou přijmout, že země nemusí být kulturně, jazykově ani etnicky jednolitá, aby ji mohli považovat za společnou.

Čeština a slovenština jsou v tomhle skoro příliš hezký příklad. Jsou si blízké, ale nejsou stejné. Jedna se nemusí rozpustit v druhé, aby si jejich mluvčí rozuměli. Podobně by měl mít společný politický prostor místo pro různé identity, aniž by jedna musela zmizet uvnitř druhé.

Zároveň ale potřebuje něco, co skutečně zůstává společné. Nestačí jen říct, že každý bude úplně sám sebou a nějak to dopadne. Stát nakonec musí vybírat daně, přijímat zákony, rozdělovat pravomoci a rozhodovat věci, na kterých se všichni nikdy neshodnou.

Československo tenhle problém ve své tehdejší podobě nevyřešilo. Nechci z něj dělat ztracenou utopii, kterou stačilo trochu opravit a všichni by byli šťastní. Stejně tak jeho konec nechci zpětně číst jako důkaz, že Češi a Slováci byli od začátku odsouzeni k vlastním státům.

Mohlo fungovat jiné Československo? Nevím, a čím víc o něm čtu, tím méně mi nevím připadá jako slabá odpověď. Společný stát by možná musel být mnohem volnější a citlivější k tomu, že společné nemusí znamenat stejné. Takový experiment mohl selhat a po několika letech stejně mohly vzniknout dva státy. Možnost neúspěchu ale není důkazem, že jiná cesta nikdy neexistovala.

Proto ani nechci psát text o tom, jestli bylo rozdělení Československa „správné“ nebo „špatné“. Tahle otázka je na to, co mě zajímá, skoro příliš malá. Rozdělení ukončilo skutečný spor o podobu společného státu. Češi a Slováci už nemuseli hledat jednu odpověď na otázku, jak má jejich společný politický prostor fungovat. Spolu s tím ale zmizela potřeba zjistit, jestli vůbec existovala odpověď, se kterou by dokázali žít oba.

To je ta část, která mě mrzí, i když nemůžu být nostalgická po zemi, kterou jsem nezažila. Ne existence dnešního Česka a Slovenska, spíš neověřitelná možnost, že se společný prostor mohl naučit být společný jinak.

Stát je pro mě společný tehdy, když člověk dokáže říct tohle je moje země a někdo, kdo vypadá jinak, mluví trochu jinak nebo má jiný příběh, může říct totéž, aniž by tím tomu prvnímu něco ubíral. Československo mě proto zajímá, přestože jsem v něm nikdy nežila. Ve skutečnosti přemýšlím o tom, co musí držet dost rozdílných lidí pohromadě, aby ještě chtěli používat slovo my.

A tak mi po všem čtení o jeho rozpadu zůstává jedna otázka: Co by musela společná země udělat, aby dost různých lidí pořád chtělo říkat, že je jejich?