Poslední dobou na mě pořád vyskakuje jeden typ videa. Holka přijde domů do prázdného bytu, udělá si večeři pro jednoho, obvykle něco uklidňujícího a podezřele fotogenického, osprchuje se, převlékne do pyžama a pustí si seriál. Jindy jde sama do kavárny nebo stráví páteční večer s knihou. Nemá partnera, možná ani moc přátel, na večer nemá žádné plány a je v pohodě. Vlastně víc než v pohodě. Má svůj klid. A mně se ta videa docela líbí, asi i proto, že samotu sama potřebuju. Jsou dny, kdy zrušené plány nepůsobí jako odmítnutí, ale jako nečekané vrácení dvou hodin života. Navíc je příjemné vidět dospělý život, ve kterém se každou neděli zázračně nesejde šest nejlepších kamarádů na brunchi. Člověk může jít sám na večeři, zůstat v pátek doma nebo nemít velkou skupinu přátel a nemusí u toho hrát smutné piano. Internet pro tenhle obsah samozřejmě našel jméno. Mluví se o loneliness influencers, lidech, kteří ukazují život bez velkého společenského kruhu, někdy úplně bez něj. Dlouho jsem vlastně nevěděla, co mi na tom připadá zvláštní. Rozhodně mi nevadí ta samota. Spíš ten nepatrný posun mezi ráda jsem sama a jsem člověk, který nikoho nepotřebuje. První je stav, preference, někdy prostě dobrá sobota. To druhé už je trochu identita.

Internet má zvláštní talent dělat identity skoro ze všeho. Čteš hodně knih a za chvíli jsi book girl. Ráda zůstáváš doma, homebody. Cestuješ sama, solo traveller. Vstáváš brzo a děláš si kávu u okna, což je zřejmě dostatečně specifická vlastnost na celý žánr videí. Jednotlivě jsou to docela nevinné zkratky, jenže zkratky bývají užitečné právě proto, že vynechávají většinu informace. Na těch popisech přitom nemusí být nic falešného. Holka, která natáčí svoje klidné páteční večery, je může opravdu milovat. Člověk s profilem plným knih je pravděpodobně opravdu čte. Někdo může dokonce dobrovolně vstávat v šest ráno, což respektuju hlavně teoreticky. Čím déle nad tím přemýšlím, tím míň mě zajímá rozdíl mezi „skutečným“ a „falešným“ internetovým já. Většina z nás si nejspíš nevymýšlí kompletně jinou osobnost. Děláme něco mnohem obyčejnějšího. Vybíráme si, které pravdivé části sebe budeme ukazovat častěji.

Nemusíme si na internetu vymýšlet jiné já. Někdy stačí pořád dokola ukazovat stejné pravdy.

Po nějaké době jsou právě tyhle pravdy čitelnější než všechno ostatní. Lidé si nás podle nich zapamatují. Algoritmus také. Něco zveřejním, lidé na to reagují a na chvíli si uvědomím, že tohle je moje verze, které rozumějí. Nemusím mít statisíce sledujících ani slevový kód na protein, stačí vědět, že na druhé straně někdo je. To samo o sobě není špatně. Je hezké být pochopená. Jenže rozpoznatelnost má malý vedlejší účinek: když už lidé vědí, kdo jsme, vzniká nenápadná motivace zůstat tou osobou ještě chvíli. A člověk je v tomhle příšerná osobní značka. Měníme názory, opouštíme koníčky, vracíme se k věcem, o kterých jsme hlasitě tvrdili, že už nikdy. Chceme být vidět a potom nám vadí, že si nás někdo všímá. Milujeme samotu až do večera, kdy najednou nechceme být sami. Značka potřebuje určitou míru konzistence. Člověk bez možnosti být nekonzistentní začne být po čase trochu podezřelý.

Možná právě proto vypadá samota na internetu tak dobře. Je velmi snadné ji kurátorovat. Nikdo další nemá špatnou náladu a nekazí záběr, nemusíme řešit, jestli chce být na videu, nikdo nevejde do kuchyně uprostřed natáčení ani nezmění plán ve chvíli, kdy už jsme si představili celý večer. Jiní lidé jsou v tomhle dost nepraktičtí. Přátelství je například překvapivě špatný content. Obsahuje čekání na někoho, kdo zase přijde pozdě, zrušené plány, soukromé vtipy, kterým nikdo další nerozumí, a historky, které slyšíme potřetí a stejně na správném místě řekneme „ne“. Někdo potřebuje pomoct přesně v den, kdy se nám nechce z domu. Někdy spolu sedíme celé odpoledne a nevznikne z toho jediná použitelná fotografie. Protecting my peace se fotí lépe než domlouvání, kdo tentokrát pojede přes celé město. Samota na těch videích nemusí být falešná. Jen je neobvykle dobře čitelná.

Možná proto mě trochu znervózňuje chvíle, kdy se schopnost být sama začne měnit v důkaz, že jsme život zvládly správně. Být sama bez studu je příjemná svoboda. Potřebovat nikoho už zní spíš jako pracovní náplň. Člověk má být samostatný, emocionálně soběstačný, mít hezký byt, vlastní rutinu a ideálně žádné potřeby, které by musel pokládat před někoho jiného. Přitom je na tom jeden docela absurdní detail. Člověk může několika tisícům lidí oznámit, že lidi vlastně nepotřebuje, a potom strávit večer čtením jejich reakcí. Neříkám to jako nějaký gotcha. Spíš mě zajímá, jestli publikum není součástí toho, proč tahle samota může působit tak bezpečně. Můžu být fyzicky sama a přitom celý večer dostávat malé signály, že mě někdo vidí, chápe nebo se ve mně poznává. Společnost nezmizela. Jen se vešla za displej.

A tady mi samota začíná připadat jako jen jeden příklad něčeho většího. Sociální sítě nás nenaučily sdílet život. Lidé dokázali své okolí trápit fotkami z dovolené dávno před Instagramem. Spíš nás naučily průběžně si všímat, jak by náš život vypadal zvenčí. Vidím dobré jídlo a někde vzadu v hlavě se objeví možnost fotky. Najdu hezkou kavárnu a už trochu vím, jak by se dala popsat. Začnu dělat něco nového a internet mi během několika minut vysvětlí, jak vypadá člověk, který tohle dělá. Nejen co potřebuje, ale jak se obléká, co dalšího má rád, jaké video k tomu natočí a která další část jeho osobnosti s tím esteticky souvisí. Čtení má estetiku, stejně jako běhání, vaření nebo samota. Dokonce i odcházení z internetu má estetiku, což považuju za jeden z jeho lepších vtipů. Keramika, pletení, deníky, papírové knihy, zahradničení. Věci, ke kterým se lidé někdy obracejí právě proto, aby chvíli nebyli na displeji, se během okamžiku můžou stát obsahem o tom, jak chvíli nejsme na displeji. Internet nemusí každou věc zničit. Stačí, že ke každé dokáže nabídnout její veřejnou verzi.

A já nechci přestat věci sdílet. To by byla škoda. Díky cizímu příspěvku jsem našla knihy, hudbu, místa i lidi, které bych jinak minula. Někdy někdo popíše obyčejnou věc ze svého života a mně dojde, že něco, co jsem považovala za vlastní podivnost, je docela běžné. I ta holka, která natáčí večeři pro jednoho, může někomu skutečně ulevit. Jen občas nevím, kdy přesně se chci se o to podělit mění v tohle by byl dobrý post. Ten rozdíl je malý, někdy skoro žádný. Přesto ho cítím, hlavně když druhá myšlenka dorazí tak rychle, že jsem tu první ještě nestihla pořádně prožít. Nemusím ani vytáhnout telefon.

Publikum už je v místnosti.

Tohle je možná část osobního brandingu, která mě zajímá nejvíc. Ne logo, barevná paleta ani lidé na LinkedInu, kteří se označují za visionary. Spíš možnost, že se časem nezačneme upravovat jen při publikování. Že si trochu uklízíme sami sebe už předtím, protože jsme si zvykli přemýšlet v podobě, která je snadno čitelná. Platformám se čitelný člověk hodí. Kategorie se doporučuje lépe než rozpor. Kdo viděl tři videa o spokojeném životě o samotě, pravděpodobně zvládne i čtvrté. Algoritmus nemusí řešit, že stejná holka může večer zavolat kamarádce, protože se cítí mizerně a nechce být sama. Nemusí vědět, že člověk, který poslední dva roky mluvil o jednom tématu, se zítra probudí a bude ho mít plné zuby. Já tu možnost mít chci. Chci něco milovat, aniž bych se tím musela stát. Chci být v něčem dobrá a nikdy nezjišťovat, jestli by se to dalo monetizovat. Chci opustit koníček bez příspěvku o uzavírání životní kapitoly a změnit názor bez rebrandingu. Když budu ráda sama, nechci z toho vyrábět důkaz své nezávislosti.

Lidé, které si pustíme blízko, jsou ze své podstaty trochu rušiví. Chtějí čas, mění plány, mají vlastní potřeby a občas zavolají v nevhodnou chvíli. Přátelství není efektivní. Láska už vůbec ne. Komunita je krásné slovo pro situaci, ve které po nás dřív nebo později někdo něco bude chtít. Jenže právě tihle lidé také znají naše verze, které se nikam nevejdou: tu nudnou, protivnou, potřebnou, nerozhodnou, tu, která minulý týden něco tvrdila s naprostou jistotou a dnes si tím už jistá není, i tu, která celé odpoledne říkala, že chce mít konečně klid, a v jedenáct večer napíše nespíš?Možná proto se mi ta videa o samotě pořád líbí. Ta večeře vypadá dobře, byt je útulný a pořád mi připadá důležité, že člověk může být sám, aniž by se za to musel omlouvat. Jen bych si chtěla nechat právo zítra někoho potřebovat. Na osobní značku je to trochu nepraktické. Na člověka asi docela normální.