Kdo rozhoduje, které příběhy se dostanou do češtiny?

Na jedné z úvodních stránek přeložené knihy bývá nenápadný řádek s původním názvem, jménem překladatele a jazykem, ze kterého byl text převeden do češtiny. Většina čtenářů ho pravděpodobně přeskočí, protože chce začít číst příběh, ne studovat jeho cestovní dokumenty. Přitom právě tyto drobné bibliografické údaje někdy prozrazují něco zajímavého o tom, jak se k nám zahraniční literatura vůbec dostává a jak složitou cestu může jedna kniha urazit, než se objeví v českém knihkupectví.

Když česky vyšel román Hory zpívají od Nguyễn Phan Quế Mai, přeložila ho Bronislava Grygová z angličtiny. Autorka pochází z Vietnamu, její kniha vypráví vietnamskou historii a původně vyšla pod anglickým názvem The Mountains Sing. Nešlo však o překlad vietnamského originálu prostřednictvím dalšího jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Autorka román napsala rovnou anglicky, což je důležitý rozdíl nejen z hlediska samotného překladu, ale také způsobu, jakým se její kniha dostala k mezinárodnímu publiku. A právě odtud se dá dojít k otázce, která mě zajímá mnohem víc než seznam vydaných titulů: kdo vlastně rozhoduje, které zahraniční příběhy dostaneme možnost číst česky?

V knihkupectví vidíme především výsledek tohoto rozhodování. Hotovou knihu s obálkou, anotací, někdy s nálepkou připomínající prestižní literární cenu nebo pochvalnou recenzi v zahraničních novinách. Jen málokdy přemýšlíme o tom, kolik různých okolností muselo do sebe zapadnout, aby se právě tento román objevil na českém trhu. Někdo musel upozornit na jeho existenci, někdo přečíst originál nebo alespoň překladovou ukázku, někdo posoudit jeho literární kvality a někdo nakonec rozhodnout, že stojí za finanční riziko. Kniha mohla být doporučena literárním agentem, překladatelem, zahraničním nakladatelstvím nebo člověkem, který zná její původní jazyk. O všech těchto rozhodnutích čtenář většinou neví, přestože právě ona určují, z jakých příběhů si nakonec může vybírat.

Ráda čtu překladovou literaturu a na její dostupnosti mi záleží možná i proto, že jazyk vnímám jako něco víc než prostředek k předávání informací. Sama nemám problém číst anglicky, německy ani vietnamsky, takže při výběru knih nejsem odkázaná pouze na češtinu. Mohu sáhnout po originále, pokud jazyku rozumím, případně po překladu do jiného jazyka, který ovládám. Je to docela praktická výhoda, kterou při čtení snadno začnu považovat za samozřejmost, přestože pro spoustu jiných lidí samozřejmá není. Zároveň mě zajímá, co se při převodu mezi jazyky mění, jak se zachovává ironie, co se stane s oslovením, které v češtině nemá přímý protějšek, nebo jak překladatel pracuje s věcmi, které původní autor vůbec nemusel vysvětlovat. Právě možnost pohybovat se mezi několika jazyky mi připomíná, že dostupnost literatury není jen otázkou toho, zda kniha existuje, ale také toho, v jakém jazyce ji máme možnost číst.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím zvláštnější mi připadá, jak snadno přijímáme nabídku překladových knih jako přirozený obraz světové literatury. Pokud se k nám z určité země dostane jen několik románů, máme sklon považovat je za reprezentativní, ačkoli mohou být pouze velmi úzkým výběrem z mnohem rozmanitější tvorby. Pro čtenáře, který ovládá více jazyků, existují alespoň další možnosti, jak tento obraz rozšířit, ale člověk čtoucí výhradně česky je mnohem silněji závislý na rozhodnutích nakladatelů, překladatelů a dalších lidí, kteří vybírají, co se do jeho jazyka dostane. Přitom nemusí mít vůbec menší zájem o světovou literaturu, jen k ní má jiné přístupové cesty.

V češtině každoročně vycházejí tisíce překladových knih a při běžné návštěvě knihkupectví rozhodně nevzniká dojem, že bychom trpěli jejich nedostatkem. Regály jsou plné zahraničních autorů, pravidelně se objevují nové překlady oceňovaných románů a čtenář může snadno strávit celý život pouze s literaturou původně napsanou v jiném jazyce. Jenže tato zdánlivě nevyčerpatelná nabídka je rozložená velmi nerovnoměrně. Výrazně v ní převažuje angličtina, následovaná dalšími velkými evropskými jazyky, zatímco literatura z řady asijských, afrických nebo méně zastoupených evropských jazykových prostředí se do češtiny dostává mnohem vzácněji. Někde existuje dlouhodobá překladatelská tradice, jinde závisí dostupnost knih téměř výhradně na několika jednotlivcích, kteří se rozhodli určité literatuře věnovat. A u některých jazyků je český čtenář odkázán na natolik malý výběr, že si o jejich současné literární tvorbě prakticky nemůže vytvořit vlastní představu.

Na dominanci angličtiny samozřejmě není nic překvapivého. Anglicky psaná literatura má za sebou rozsáhlou nakladatelskou infrastrukturu, velké distribuční sítě, literární agentury, mezinárodní festivaly a kulturní média, která sledují redaktoři z různých zemí. Román může získat zahraniční pozornost ještě před vydáním, jeho práva se mohou nabízet na knižních veletrzích a nakladatelé mají k dispozici recenze, prodejní výsledky nebo doporučení lidí, jejichž úsudku důvěřují. Pro českou redakci je poměrně snadné získat anglický rukopis, přečíst si ho a rozhodnout, zda by mohl fungovat na domácím trhu. Pokud kniha získá prestižní cenu, objeví se ve významném literárním žebříčku nebo vyvolá větší diskusi, její cesta do dalších jazyků bývá ještě jednodušší. Zahraniční úspěch sice není zárukou literární kvality, ale poskytuje nakladateli určitou jistotu, že o knize bude možné srozumitelně mluvit a že už existuje publikum, které o ni projevilo zájem.

U románu napsaného vietnamsky může být situace úplně jiná. Český nakladatel nemusí mít v redakci nikoho, kdo by originál dokázal přečíst, a nemusí se k němu dostat ani dostatečně kvalitní překladová ukázka. Recenze publikované ve Vietnamu pro něj mohou být jazykově nedostupné a případné literární ocenění nemusí českému čtenáři vůbec nic říkat. Kniha může být doma velmi dobře přijata, ale pokud nevstoupí do mezinárodního literárního oběhu, její existence se k českým nakladatelům nemusí nikdy dostat. Nejde přitom o jedno rozhodnutí, při kterém někdo porovná anglický a vietnamský román a ten druhý odmítne. Často se žádné takové srovnání vůbec neuskuteční, protože jeden text je snadno dostupný a druhý zůstává mimo dosah lidí, kteří by o jeho vydání mohli rozhodovat.

Právě v tom vidím jeden z nejzajímavějších problémů překladové literatury. Rádi si představujeme, že knihy soutěží především svou kvalitou a že ty nejlepší si nakonec nějakou cestu ke čtenářům najdou. Ve skutečnosti ale jejich viditelnost závisí na celé řadě podmínek, které s literární hodnotou přímo nesouvisejí. Záleží na tom, zda existuje člověk schopný knihu doporučit, zda má její autor literárního agenta, jaké informace o ní nakladatel najde a zda je její vydání ekonomicky představitelné. Překlad tak nezačíná až ve chvíli, kdy si překladatel otevře první stránku, ale mnohem dřív, někdy už samotným rozhodnutím věnovat pozornost určitému jazykovému prostředí. O knize, kterou nakladatel odmítl, se ještě občas něco dozvíme, zatímco o knize, která se nikdy nedostala na jeho stůl, většinou nevíme vůbec nic. Přesto je výsledek pro českého čtenáře stejný.

V regálu nevidíme díla, která chybějí. Vidíme pouze ta, která někdo vydal.

Příběh vietnamské literatury v českých překladech je zajímavý právě tím, jak dobře ukazuje rozdíl mezi dlouhodobými kulturními vztahy a skutečnou dostupností knih. Česko a Vietnam mají za sebou mnoho desetiletí kontaktů, existuje mezi nimi výrazné propojení prostřednictvím migrace, vzdělávání a rodinných vazeb a vietnamština je v českém veřejném prostoru přítomná způsobem, který u řady jiných mimoevropských jazyků nevidíme. Přesto je nabídka vietnamské beletrie napsané přímo vietnamsky poměrně omezená. Čeští čtenáři se s ní samozřejmě nesetkali až v posledních letech, protože už během minulého století vycházely překlady vietnamské poezie, pohádek i prózy. Některé texty se do češtiny dostávaly prostřednictvím francouzštiny, později také přímo z vietnamštiny, a významnou práci v tomto směru odvedli jednotliví vietnamisté a překladatelé. Jenže při pohledu na celkovou nabídku je zřejmé, že mezi jazykem přítomným v každodenním životě české společnosti a jazykem pravidelně zastoupeným na knižním trhu může existovat překvapivě velká vzdálenost.

Důležitou roli v českém zprostředkování vietnamské literatury sehrála například Iva Klinderová, která překládala vietnamskou prózu a podílela se na jejím představování českým čtenářům. Později se objevily knihy jako Krejčovský závod Saigon, satirický román Klikař od Vũ Trọng Phụnga v překladu Ondřeje Slówika nebo antologie Dvě hostiny, která přinesla povídky Nguyễn Công Hoana a Nam Caa. Každá z těchto publikací představuje určitou možnost, jak se seznámit s vietnamskou literární tradicí, a právě proto má smysl připomínat práci lidí, díky kterým vznikly. Při pohledu na jejich vydávání je ale zároveň vidět, jak důležití byli konkrétní překladatelé, odborné kontakty a menší nakladatelské projekty. Mezi jednotlivými knihami často uplynula dlouhá doba, během níž českému publiku nevznikala možnost sledovat souvislejší vývoj vietnamské prózy. Přitom v samotném Vietnamu literatura samozřejmě nezůstala stát na místě a dál se proměňovala spolu se společností, jazykem i zkušenostmi nových generací autorů.

Ten rozdíl mi připadá zvláštní hlavně vzhledem k tomu, jak samozřejmě v Česku mluvíme o vietnamské komunitě jako o součásti naší společnosti. Vietnamštinu slyšíme v obchodech, rodinách, školách nebo na ulici a mnoho lidí vyrůstá v prostředí, kde se čeština s vietnamštinou každodenně potkává. Přesto může český čtenář znát z vietnamské kultury mnohem více jídel než románů, přestože by bylo absurdní tvrdit, že literární život země s tak bohatou tradicí je méně zajímavý než její kuchyně. Neznamená to samozřejmě, že by všichni Vietnamci četli stejné knihy nebo že by existoval nějaký jednotný vietnamský literární vkus. Právě naopak, rozdíly mezi generacemi, regiony, vzděláním a osobními preferencemi jsou důvodem, proč by bylo zajímavé mít v češtině k dispozici mnohem rozmanitější nabídku. Několik přeložených knih totiž velmi snadno vytvoří dojem společného kulturního příběhu, i když ve skutečnosti představují jen malou část toho, co se v daném jazyce píše.

Tady si také uvědomuju určitou výhodu svého vlastního čtení. Pokud mě zaujme vietnamský autor, nemusím nutně čekat, až jeho knihu objeví české nakladatelství. Mohu hledat vietnamský originál nebo dostupný překlad do některého z jazyků, kterým rozumím. Neznamená to, že mám přístup ke všemu, protože knihy mohou být nedostupné i z distribučních, finančních nebo jiných důvodů, ale jazyková hranice je pro mě v mnoha případech prostupnější. Moje možnost přečíst si knihu však není totéž jako její dostupnost v českém kulturním prostředí. Pokud si určitý román přečtu vietnamsky, získám osobní čtenářskou zkušenost, ale českému čtenáři tím nevznikne nová možnost vybrat si ho v knihkupectví, vypůjčit v knihovně nebo se o něm bavit s někým, kdo vietnamštinu neovládá. Právě proto pro mě otázka českých překladů zůstává důležitá, přestože na nich sama nejsem úplně závislá.

Do této situace navíc vstupuje další zajímavý jev. V posledních letech se v českém prostředí objevují výrazná literární díla autorů vietnamského původu, jejichž původním jazykem je angličtina. Patří mezi ně Sympatizant Vieta Thanha Nguyena, Na Zemi jsme na okamžik nádherní od Oceana Vuonga nebo již zmíněné romány Nguyễn Phan Quế Mai. Tyto knihy jsou důležité, literárně zajímavé a nabízejí různé perspektivy na vietnamskou historii, migraci, rodinné vztahy nebo zkušenost lidí žijících mezi různými kulturními prostředími. Je však dobré si uvědomit, že jejich přítomnost na českém trhu sama o sobě neznamená, že máme podobně dobrý přístup k současné literatuře psané ve vietnamštině.

Nechci tím naznačovat, že literatura vietnamských autorů napsaná anglicky je nějak méně autentická. Taková úvaha by ostatně předpokládala, že existuje jediný správný jazyk, ve kterém může člověk vyprávět o své zkušenosti, což mi připadá dost nesmyslné. Oceana Vuonga nelze redukovat na jeho původ, stejně jako není důvod zpochybňovat vietnamskou zkušenost Nguyễn Phan Quế Mai proto, že píše některá svá díla anglicky. Jazyk může být výsledkem vzdělání, migrace, osobní historie nebo prostě literární volby. Pro člověka, který vyrůstal mezi různými jazyky, navíc nemusí být ten, který okolí považuje za jeho mateřský, automaticky jazykem, ve kterém dokáže nejpřesněji psát. Problém proto nespočívá v tom, jaký jazyk si konkrétní autor zvolil, ale v tom, že různé literární tradice mají velmi odlišné možnosti dostat se k zahraničnímu publiku.

Anglicky psaný román vietnamsko-amerického autora může vznikat v úplně jiném literárním prostředí než román napsaný vietnamsky pro domácí čtenáře v Hanoji. Mohou se zabývat podobnými tématy, ale budou vycházet z odlišných společenských rozhovorů, čtenářských očekávání a literárních tradic. Autor píšící pro vietnamské publikum nemusí některé historické okolnosti vysvětlovat, protože předpokládá, že jim jeho čtenáři rozumějí, zatímco autor obracející se k americkému publiku s nimi může pracovat jinak. Stejně tak se mohou lišit humor, rytmus dialogů, jazykové narážky nebo způsob, jakým text zachází s věcmi považovanými za samozřejmé. Ani jeden přístup není hodnotnější, jen bychom neměli předpokládat, že je lze bez dalšího zaměnit. Pokud český čtenář dostává pravidelněji knihy napsané anglicky, může získat velmi určitou představu o vietnamské literatuře, aniž by měl dostatek možností zjistit, jak rozdílné podoby má literární tvorba vznikající přímo ve Vietnamu.

Angličtina zde totiž nefunguje pouze jako jazyk, ale také jako infrastruktura. Kniha napsaná anglicky vstupuje do rozsáhlého systému nakladatelských kontaktů, recenzí, agentur, literárních cen a mezinárodního obchodu s právy. Nguyễn Phan Quế Mai například angličtinu využila také k tomu, aby představila vietnamský pohled na dějiny čtenářům, kteří je dlouho znali především prostřednictvím amerických kulturních obrazů. Taková literární volba má vlastní smysl, ale zároveň autorce otevírá cestu k publiku, které by k vietnamsky napsanému románu nemuselo mít přístup. U knih vznikajících přímo ve vietnamštině může být podobná mezinárodní cesta mnohem složitější a často závisí na někom, kdo dokáže oba literární světy propojit. Někdy proto vzniká zvláštní situace, kdy se určitá země stává zahraničnímu čtenáři literárně viditelnou zejména prostřednictvím děl napsaných v jazyce, kterému už mezinárodní nakladatelský trh dobře rozumí.

Právě tady mají zásadní význam překladatelé, jejichž práce bývá veřejně spojována především s převodem slov mezi dvěma jazyky. Představujeme si člověka, který sedí nad rukopisem, hledá vhodná česká vyjádření a snaží se zachovat autorův styl, aniž by výsledný text působil nepřirozeně. U méně překládaných jazyků ale může být jeho úloha mnohem širší, protože se někdy stává také tím, kdo knihu objeví, doporučí nakladatelství nebo připraví první překladovou ukázku. Musí dokázat vysvětlit, čím je dané dílo zajímavé, jaké místo má v původní literatuře a proč by mohlo oslovit českého čtenáře, který autora ani jeho prostředí nezná. V takovém případě překladatel není pouze člověkem, který dostal zakázku na hotovou knihu, ale někým, kdo se na samotném vzniku této příležitosti aktivně podílí.

A potom samozřejmě přichází samotná práce s jazykem, která bývá komplikovanější, než si čtenář při pohledu na hotový překlad dokáže představit. Vietnamština například používá rozsáhlý systém oslovení a vztahových výrazů, v němž se odráží věk, rodinná hierarchie, blízkost nebo společenské postavení. To, jak někdo osloví jiného člověka, může samo o sobě prozrazovat povahu jejich vztahu, míru důvěrnosti nebo způsob, jakým se k sobě chovají. Čeština má samozřejmě také různé prostředky k vyjádření společenského odstupu, například tykání a vykání, ale oba jazykové systémy se nepřekrývají. Překladatel proto někdy musí hledat způsob, jak zachovat informaci, kterou vietnamština dokáže sdělit jediným oslovením a kterou by český čtenář bez dalšího kontextu vůbec nezaznamenal.

Podobné obtíže se netýkají jen vztahů mezi postavami, ale také přísloví, slovních hříček, humoru nebo kulturních odkazů, které domácí čtenář rozpozná okamžitě, zatímco českému nemusí říkat vůbec nic. Překladatel se musí rozhodovat, zda určitý výraz ponechá v původní podobě, zda jej vysvětlí poznámkou nebo se pokusí jeho význam začlenit přímo do textu. Každé řešení něco získává a něco ztrácí. Příliš mnoho vysvětlování může proměnit román v nenápadnou kulturní příručku, zatímco přehnaná snaha o srozumitelnost může odstranit právě ty jazykové zvláštnosti, které jsou pro původní dílo důležité. Vietnamistka Lucie Hlavatá na podobné problémy upozorňovala také v rozhovoru pro časopis Plav, kde mluvila o složitosti vietnamských osobních zájmen a dalších jazykových prostředků. Je to práce, kterou většinou oceníme až ve chvíli, kdy se překlad nepovede, protože dobrý překlad dokáže být natolik přirozený, že na jeho existenci během čtení skoro zapomeneme.

Vedle těchto jazykových problémů mě zajímá ještě jeden, o něco méně nápadný. Co všechno vlastně předpokládáme, že musí být zahraničnímu čtenáři vysvětleno? Pokud vietnamská postava zmíní určitý pokrm, společenský zvyk nebo místní historickou událost, může mít překladatel pocit, že českému publiku chybí potřebný kontext. Jenže když americký román obsahuje narážku na středoškolský sportovní tým, známou televizní soutěž nebo lokální politický spor, často podobné vysvětlení ani neočekáváme. Jsme zvyklí, že některá prostředí známe z filmů, seriálů a dalších knih natolik dobře, abychom se v nich orientovali, přestože jsme je osobně nikdy nezažili. U jiných prostředí máme naopak tendenci považovat téměř každou neznámou drobnost za kulturní informaci, kterou je potřeba čtenáři zvlášť představit.

Tento rozdíl se promítá i do toho, jak přemýšlíme o takzvaně univerzálních příbězích. V nakladatelských anotacích se často zdůrazňuje, že určitý román dokáže oslovit čtenáře bez ohledu na jejich kulturní prostředí, protože pojednává o lásce, rodině, ztrátě nebo dospívání. Jenže někdy mám podezření, že za univerzální považujeme především příběhy, jejichž prostředí už nám připadá dostatečně známé. Rodinný román z amerického předměstí nepotřebuje tolik vysvětlivek jako podobný příběh ze současné Hanoje, přestože osobní zkušenost většiny českých čtenářů nemusí být americkému předměstskému životu o nic bližší. Rozdíl je v tom, že jsme jeho kulisy viděli tolikrát, až jsme si na ně zvykli. Dokážeme si představit americkou střední školu, univerzitní kolej nebo rodinnou večeři na předměstí, i když naše znalosti často pocházejí spíš z populární kultury než ze skutečného života.

U méně známých literárních prostředí podobnou výhodu nemáme, a proto jejich příběhy mohou působit vzdáleněji, než ve skutečnosti jsou. Člověk, který nikdy nečetl současný vietnamský román, si možná ani neumí představit, jak by mohl vypadat obyčejný vztahový příběh odehrávající se v dnešní Hanoji. Neví, jaký humor se v něm může objevit, jak budou postavy mluvit nebo jaké drobné konflikty budou považovat za důležité. Pokud se takové knihy pravidelně nepřekládají, čtenář nemá příležitost si na jejich prostředí postupně zvykat. A nakladatel pak může oprávněně předpokládat, že o ně bude menší zájem, protože domácí publikum nemá vytvořený vztah k autorům ani k literární tradici, ze které vycházejí. Vzniká tak kruh, v němž omezená dostupnost přispívá k omezenému zájmu a ten následně slouží jako argument proti vydávání dalších knih.

Bylo by samozřejmě pohodlné označit celý problém za důkaz, že česká nakladatelství nemají dostatečný zájem o kulturní rozmanitost, jenže tak jednoduché to není. Literární překlad je časově náročná a poměrně drahá práce, která u jazykově vzdálenějšího textu může vyžadovat další odborné konzultace a rešerše. Nakladatel musí zajistit autorská práva, zaplatit překlad, redakční přípravu, výrobu knihy a její distribuci, aniž by měl jistotu, že se mu tyto náklady vrátí. Malé nakladatelství si často nemůže dovolit větší finanční riziko a velké nakladatelství zase pracuje s obchodními očekáváními, která mohou experimentování s neznámými autory ztěžovat. Je docela možné, že redaktor určitou knihu považuje za výjimečnou, ale přesto nedokáže přesvědčit ostatní, že pro ni v českém prostředí existuje dostatečné publikum.

Jenže právě rozdíl mezi větami „pro tuto knihu není publikum“ a „nevíme, jak se k jejímu publiku dostat“ mi připadá důležitý. První z nich působí jako konstatování přirozeného stavu věcí, zatímco druhá připouští, že zájem o literaturu se také vytváří. Čtenáři si obvykle nevybírají pouze podle původu autora, ale podle toho, co o knize vědí, kdo jim ji doporučil a jakým způsobem jim byla představena. Neznámý vietnamský román může být pro někoho nezajímavý jednoduše proto, že se o něm nikdy nedozvěděl nic konkrétního. Pokud by se stejná kniha objevila v dobré recenzi, v doporučení knihovníka nebo v rozhovoru s překladatelem, mohl by na ni reagovat úplně jinak. Literární vkus totiž nevzniká mimo kulturní prostředí, které nás obklopuje. Do značné míry se utváří právě podle toho, jaké knihy máme možnost potkávat.

Proto mají význam veřejné granty, univerzitní nakladatelství a další formy podpory překladové literatury, které umožňují vydávat také knihy s nejistým komerčním výsledkem. Česká podpora překladů ze světové literatury může pomoci titulům, jejichž kulturní význam se nedá jednoduše převést na očekávané prodeje. Dobře to ukazuje antologie Dvě hostiny, na jejímž vzniku spolupracovali překladatelé a vietnamisté a kterou vydalo nakladatelství Karolinum. Podobné projekty připomínají, že za jednou přeloženou knihou může stát mnohem více odborné a organizační práce, než napovídá její obálka. Zároveň ale ukazují, jak křehké může být vydávání literatury, která závisí na úsilí několika lidí. Pokud překladatel změní profesi, odborný projekt skončí nebo nakladatelství ztratí potřebné financování, může se na dlouhou dobu přerušit i samotná možnost seznamovat české čtenáře s určitou literární tradicí.

Vedle dostupnosti knih mě však zajímá také to, jaká očekávání si k nim přinášíme. Když v češtině vyjde román z prostředí, o kterém většina čtenářů mnoho neví, jeho anotace často zdůrazňuje kulturní a historický význam. Kniha se představuje jako možnost poznat jinou společnost, nahlédnout do její minulosti nebo pochopit zkušenosti lidí, jejichž hlas v našem veřejném prostoru běžně neslyšíme. To může být naprosto oprávněné, protože literatura skutečně dokáže zpřístupňovat zkušenosti, ke kterým bychom se jinak nedostali. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se toto kulturní poznávání začne považovat za hlavní důvod, proč má být určitý román přeložen. Potom totiž může záležet méně na samotné literární podobě textu a více na tom, zda odpovídá představě, kterou už o dané zemi máme.

U Vietnamu je tento problém zvlášť zajímavý kvůli tomu, jak silně je jeho mezinárodní kulturní obraz spojen s válkou. Vietnamská válka samozřejmě patří k zásadním událostem moderních dějin země a její následky ovlivnily život obrovského množství lidí. Bylo by absurdní očekávat, že vietnamská literatura přestane o tomto období vyprávět, stejně jako by bylo nesmyslné zpochybňovat význam románů, které se snaží nabídnout pohled dlouho zastíněný americkými interpretacemi. Knihy jako Hory zpívají, Dítě prachu nebo Sympatizant mohou českým čtenářům nabídnout velmi odlišné perspektivy na historii a její důsledky. Zároveň je ale potřeba přiznat, že právě takové příběhy se zahraničnímu publiku představují poměrně snadno, protože jejich historický rámec už známe. Čtenář alespoň přibližně ví, čeho se téma týká, a nakladatel má k dispozici srozumitelný způsob, jak vysvětlit význam knihy.

Mnohem zajímavější otázka pro mě začíná ve chvíli, kdy si představím vietnamskou autorku, která napíše komorní román o ženě nespokojené se svou prací, nebo mladého spisovatele, který vytvoří absurdní satiru z prostředí současné kanceláře. Taková kniha nemusí vyprávět o válce, migraci ani hledání kulturní identity a její autor nemusí mít žádnou zvláštní potřebu vysvětlovat zahraničním čtenářům, jak se žije ve Vietnamu. Může ho zajímat nevěra, sousedské vztahy, život v nájemním bytě nebo obyčejná lidská směšnost. Možná napíše skvělý román, možná jen docela průměrný, a přesto by jeho dílo mohlo být zajímavou součástí české překladové nabídky. Jenže jak takovou knihu představit publiku, které si pod vietnamskou literaturou představuje především historické příběhy, rodinné ságy nebo zkušenost migrace? A proč by měl autor vůbec vysvětlovat význam svého kulturního původu, pokud chce prostě napsat dobrý román?

Tady podle mě vzniká nerovnost, kterou si při běžném čtení snadno neuvědomujeme. Britský nebo americký spisovatel může napsat knihu o nevydařeném vztahu, nudné práci nebo rodinné hádce a nikdo automaticky neočekává, že jejím prostřednictvím poskytne hlubší vhled do národní identity. Jeho kulturní prostředí je pro české čtenáře natolik známé, že nemusí být pokaždé zvlášť vysvětlováno. U autorů z méně zastoupených literatur ale často vzniká očekávání, že budou kromě samotného vyprávění plnit ještě další úkol. Jejich knihy by měly přibližovat určitou společnost, odhalovat její problémy nebo vysvětlovat historické okolnosti, se kterými český čtenář není obeznámen. Někteří autoři tak mohou být čteni především jako jednotlivci, zatímco jiní se téměř automaticky stávají zástupci celé kultury.

To může být pro samotné knihy docela omezující. Pokud se vietnamský román představuje jako výjimečný vhled do života určité společnosti, čtenář k němu přistupuje jinak než k obyčejnému literárnímu dílu. Může mít pocit, že by si z něj měl odnést nějaké poznání, pochopení nebo kulturní poučení, a při čtení pak věnuje větší pozornost tomu, co příběh údajně říká o Vietnamu, než tomu, jak je vlastně napsaný. Jenže literatura nemusí mít pokaždé takovou povinnost. Může být nepříjemná, absurdní, zábavná, formálně odvážná nebo úplně banální, aniž by to samo o sobě něco zásadního vypovídalo o společnosti, ze které pochází. U českého autora dokážeme poměrně snadno přijmout, že jeho kniha představuje především jeho vlastní pohled na svět. Stejnou samozřejmost bychom měli dopřát i autorům, jejichž jazykové prostředí je pro nás méně známé.

Vietnamská literatura ostatně nabízí mnohem širší škálu žánrů a způsobů vyprávění, než jakou by mohl naznačovat její omezený výběr v českých knihkupectvích. Satira, společenská próza, romantické příběhy, experimentální literatura, humor nebo detektivní tvorba nejsou ničím, co by se ve Vietnamu objevilo až s příchodem globální popkultury. Pěkným příkladem je Klikař od Vũ Trọng Phụnga, satirický román z prostředí koloniální Hanoje, který si dělá legraci ze společenských ambicí, pokrytectví a módní posedlosti moderností. Je to kniha pevně zakotvená v určité době a společnosti, ale její literární působivost nestojí pouze na tom, že čtenáři poskytne historický obraz Vietnamu. Může ho zajímat autorův humor, způsob, jakým vytváří směšné situace, nebo jeho schopnost ukazovat lidské slabosti. Nemusíme z ní pokaždé vytvářet kulturní dokument, abychom uznali, že stojí za přečtení.

Podobně přece přistupujeme i k české literatuře. Když čteme Haška, nemusíme každou jeho ironickou poznámku vykládat jako doklad české národní povahy a při četbě Hrabala nemusíme předpokládat, že všechny jeho postavy reprezentují běžný život v české společnosti. Rozumíme tomu, že literatura pracuje s nadsázkou, autorskou perspektivou, konkrétním prostředím a někdy také s vyloženě nesympatickými postavami. Připouštíme, že některý román může být zajímavý svým jazykem, jiný humorem a další třeba jen zvláštní atmosférou, která se nedá snadno převést na obecné poučení. U méně překládaných literatur ale tato samozřejmost někdy mizí, protože máme tendenci požadovat od každé knihy trochu víc, než bychom požadovali od srovnatelného díla z prostředí, které už dobře známe.

Přitom právě obyčejné romány bez velkého kulturního poslání by mohly náš čtenářský obraz Vietnamu zajímavě proměnit. Pokud bychom měli k dispozici širší výběr, mohli bychom srovnávat různé autory, nesouhlasit s jejich názory, kritizovat jejich styl nebo si jednoduše vybrat žánr, který máme rádi. Nemuseli bychom přistupovat ke každé nové knize jako k události, která nám má představit další část neznámé kultury. A možná bychom se jednou dostali do situace, kdy by český čtenář mohl přečíst vietnamský román a prohlásit, že ho nebavil, aniž by měl pocit, že tím říká něco o Vietnamu jako takovém. To mi připadá jako docela zdravá představa literární rozmanitosti, protože zahrnuje také právo na průměrnost, nezájem a obyčejný čtenářský vkus.

Skutečná literární rozmanitost možná začíná až ve chvíli, kdy i autor z málo překládaného jazyka smí napsat úplně obyčejný román.

S tím souvisí také způsob, jakým se zahraniční knihy představují českému publiku. Nakladatelská anotace musí být stručná a měla by čtenáři nabídnout důvod, proč si knihu vybrat, což je pochopitelný a docela obtížný úkol. Pokud je autor známý nebo získal prestižní literární cenu, může se nakladatel opřít o jeho pověst. U méně známých autorů však bývá nejjednodušší zdůraznit jejich původ, kulturní odlišnost nebo historické téma, které český čtenář dokáže okamžitě rozpoznat. Z románu se pak snadno stane „silný příběh o hledání identity“, „výjimečný pohled do života ve Vietnamu“ nebo „dojemné svědectví o rodinné paměti“. Podobná označení nemusejí být nepravdivá, ale často říkají velmi málo o tom, čím je kniha zajímavá jako literatura.

Když o tom přemýšlím, vlastně bych si přála číst u podobných knih mnohem více informací o samotném psaní. Zajímalo by mě, zda je román vtipný, jakým způsobem autor pracuje s vyprávěním, jestli jsou jeho postavy nepříjemné nebo zda používá jazyk, který se vymyká běžným očekáváním. To jsou důvody, proč mě literatura přitahuje, a nemusí být nijak závislé na tom, odkud autor pochází. Původ samozřejmě může být důležitým kontextem a u některých děl je pro jejich pochopení zásadní. Jen bych nechtěla, aby se stal jedinou informací, kterou o knize dostanu. Občas to totiž vypadá, jako by měl čtenář dostat exotický výlet do cizí kultury pečlivě zabalený kulturní zážitek, zatímco samotný román se všemi svými zvláštnostmi, slabinami a literárními ambicemi stojí trochu stranou.

Celé toto rozhodování navíc ovlivňuje nejen současnou nabídku knih, ale také to, jaká literatura zůstane dostupná dalším generacím čtenářů. Kniha, která vyjde česky, dostává příležitost vstoupit do knihoven, odborných studií, školních doporučení, antikvariátů nebo soukromých čtenářských rozhovorů. Může být při vydání téměř přehlédnuta a po letech ji někdo objeví úplnou náhodou, protože hledá autora, určité téma nebo literaturu z konkrétní země. Právě takové pozdější návraty jsou důvodem, proč bych nepodceňovala význam překladů, které se zpočátku neprodávají ve velkých nákladech. Jejich kulturní hodnota se nemusí projevit okamžitě a někdy ani není možné předem odhadnout, kdo a za jakých okolností je bude potřebovat.

Zvláštní místo v tomto procesu mají knihovny, protože mohou nabídnout knihám jinou podobu života, než jakou umožňuje běžný knižní trh. V knihkupectví musí titul soupeřit o pozornost s novinkami, známými jmény a knihami, jejichž propagace stojí značné prostředky. Jakmile přestane být obchodně zajímavý, obvykle zmizí z nejviditelnějších míst a postupně i z běžné nabídky. Knihovna ale může uchovávat dílo, které se už aktivně neprodává, a zpřístupnit ho člověku, jenž by si neznámého autora nikdy nekoupil. Takovým čtenářem může být student, badatel nebo někdo, kdo prostě při procházení katalogu narazí na knihu, o které dosud neslyšel. Při omezené nabídce překladů z určitého jazyka může být právě knihovna jedním z mála míst, kde se dají starší tituly vůbec najít.

Ani knihovny ale nestojí mimo systém výběru. Také mají omezené rozpočty, musejí reagovat na zájem čtenářů a rozhodují, které knihy do svých fondů pořídí. Pokud určitá literatura vychází nepravidelně, má slabou propagaci a jen malý okruh známých autorů, nemusí se automaticky dostat ani tam. Přesto v knihovnách vidím důležitou možnost, jak uchovávat literární rozmanitost v delším časovém horizontu, protože jejich smyslem není pouze reagovat na momentální popularitu. Dobrý knihovní fond by měl umožňovat také setkání s knihami, o kterých jsme dosud nevěděli, že nás mohou zajímat. A právě u překladové literatury z méně zastoupených jazyků může být takové setkání mnohem důležitější než další doporučení titulu, který už čtenář viděl na každém druhém literárním profilu.

Ještě zajímavější je přemýšlet o tom, co by se mohlo stát, kdyby překlady z určitého jazyka vycházely pravidelněji. Jeden vietnamský román může vzbudit zvědavost, ale teprve více různých knih umožní českému čtenáři začít rozpoznávat rozdíly mezi autory, generacemi a literárními směry. Mohl by si všimnout, že někteří spisovatelé používají velmi úsporný jazyk, zatímco jiní dávají přednost dlouhým, bohatě vystavěným větám. Že určitý typ humoru se opakuje u několika autorů, zatímco další se mu vyhýbají. Že současná próza reaguje na společenské změny jinak než literatura vznikající o několik desetiletí dříve. Postupně by tak vznikal skutečnější vztah k literatuře, založený na čtenářské zkušenosti, nikoli jen na vědomí, že určitá země má zajímavou historii.

To by zároveň umožnilo čtenářům vytvářet si vlastní preference, což dnes u některých jazykových prostředí téměř nejde. Pokud máme k dispozici jen několik knih, nemůžeme si vybírat podle stylu nebo žánru, protože výběr už za nás v podstatě proběhl. Můžeme si přečíst to, co někdo přeložil, případně se pokusit získat knihy v jiném jazyce. Pro člověka, který neovládá jazyk originálu ani žádný z jazyků, do nichž už byla kniha přeložena, však druhá možnost nemusí být reálná. Já můžu díky angličtině, němčině a vietnamštině část těchto omezení obejít, ale nepovažuju to za důvod, proč by na českém vydání mělo záležet méně. Kniha dostupná několika jazykově vybaveným čtenářům má ve veřejném prostoru jiné možnosti než kniha, kterou si může přečíst široké české publikum. Právě tady se ukazuje význam překladu jako formy kulturního přístupu, protože nejde pouze o zpřístupnění jednotlivého díla, ale také o rozšíření možnosti rozhodovat, co chceme číst a jakým způsobem budeme určitou literaturu vnímat.

Přesto bych nerada vytvářela dojem, že existuje jednoduché řešení, při kterém stačí překládat více knih z méně zastoupených jazyků a problém zmizí. Každý překlad je výsledkem výběru a žádný knižní trh nemůže obsáhnout všechnu literaturu, která na světě vzniká. Ani výrazně větší nabídka vietnamských knih by automaticky nezaručila, že budou reprezentovat všechny podstatné proudy, regiony nebo generační zkušenosti. Stále by o jejich dostupnosti rozhodovali konkrétní lidé s vlastními znalostmi, vkusem a omezenými možnostmi. Překlad není neutrální okno, kterým se jednoduše díváme do cizí kultury, protože někdo musí nejprve rozhodnout, kam toto okno umístí a co jím bude vidět. To ale neznamená, že bychom se měli snahy o pestřejší nabídku vzdát. Spíš bychom měli být poctivější v tom, jak o dostupné literatuře přemýšlíme.

Když totiž řekneme, že známe vietnamskou literaturu, často tím ve skutečnosti myslíme, že známe několik knih od autorů vietnamského původu nebo několik překladů z vietnamštiny. Na tom samotném není nic špatného, pokud si uvědomujeme, jak omezená tato zkušenost může být. Problém začíná ve chvíli, kdy z ní vyvozujeme obecnější představy o tom, jak vietnamští autoři píší, jaká témata považují za důležitá nebo jakou podobu má jejich současná literární tvorba. Některé příběhy nám mohou připadat typické právě proto, že jsme jiné nikdy nedostali možnost číst. A některá témata mohou v našem pohledu na určitou zemi převažovat jednoduše proto, že se lépe prodávají, snáze překládají nebo odpovídají představám zahraničního publika.

Český knižní trh samozřejmě nepotřebuje přestat vydávat anglickou literaturu, stejně jako by nedávalo smysl požadovat, aby každý nakladatel nesl odpovědnost za rovnoměrné zastoupení všech světových jazyků. Mnohem zajímavější by bylo vytvořit více příležitostí pro překladatele a odborníky, kteří se dlouhodobě věnují méně zastoupeným literaturám, a umožnit nakladatelům vydávat také knihy, u nichž není předem jasné, jak velké publikum osloví. Potřebujeme lidi schopné rozpoznat zajímavé texty mimo nejviditelnější literární prostředí, ale také redaktory, knihovníky a kritiky, kteří je dokážou představit čtenářům jinak než jako exotickou kulturní zajímavost. A nejspíš také trochu trpělivosti, protože vztah k neznámé literatuře obvykle nevznikne vydáním jedné oceňované knihy, jakkoli dobrá může být.

Možná bych si nakonec přála docela obyčejnou věc. Abych jednou mohla vejít do českého knihkupectví a vybírat si mezi různými vietnamskými autory podobně, jako si dnes vybírám mezi britskými, americkými nebo francouzskými. Abych se nemusela rozhodovat pouze podle toho, zda mě zajímá určitá historická událost nebo kulturní zkušenost, ale mohla si vybrat satiru, současný vztahový román nebo něco úplně zvláštního, co se nevejde do žádné jednoduché kategorie. A aby mezi těmi knihami byly také takové, které mě nebudou bavit, protože právě možnost mít na určitou literaturu vlastní názor, včetně toho nepříznivého, je podle mě důležitou součástí skutečné čtenářské svobody. Sama si některé z těch knih možná budu dál číst raději v originále, ale ráda bych je zároveň mohla doporučit někomu, s kým sdílím češtinu, nikoli nutně všechny ostatní jazyky, kterými se pohybuju.

Když dnes v knihkupectví vezmu do ruky přeložený román, mohu si na úvodních stránkách přečíst jméno autora, překladatele i původní jazyk. Mohu zjistit, odkud kniha pochází, kdo ji vydal a někdy také díky čí podpoře mohl překlad vzniknout. Tyto informace představují malou část cesty, kterou text urazil, a připomínají, že literatura se mezi jazyky nepohybuje sama. Nikde v knize ale nenajdu seznam všech dalších příběhů, které se ke stejnému rozhodnutí nikdy nedostaly, protože pro ně chyběl překladatel, nakladatel, dostatek peněz nebo prostě někdo, kdo by si jich všiml.

Na obálce pro ně ostatně žádné místo není.