Ve Vietnamu je momentálně 273 vesnic a osad, kde mobilní signál buď nefunguje spolehlivě, nebo není vůbec. Samo o sobě to není až tak překvapivé. Vietnam má hory, ostrovy, odlehlé oblasti a místa, kde několik posledních kilometrů infrastruktury stojí nepoměrně víc než všechno před nimi. Zajímavější je jiné číslo: dvaaosmdesát z těch míst není připojeno ani k národní elektrické síti.

A právě do podobných míst teď míří satelitní internet.

Ta věta mi zůstala v hlavě. Internet dřív než elektřina. Ne proto, že by na tom bylo něco absurdního. Když se nad tím člověk zamyslí prakticky, dává to docela dobrý smysl. Dostat signál z družice na střechu může být v určitém terénu jednodušší než přivést kilometry vedení, postavit vysílač nebo rozkopat krajinu kvůli optice. Divná je spíš naše představa o tom, jak má pokrok vypadat.

Máme ho v hlavě jako schodiště. Nejdřív přijde silnice, potom elektřina, vodovod, telefon, mobilní síť, internet, optika, 5G a někde úplně nahoře čeká cloud, umělá inteligence a lednička, která si sama objedná mléko. Jako kdyby každá země dostala stejný technologický strom a jen si postupně odemykala další položky. Jenže skutečný svět takhle nikdy nefungoval.

Budoucnost nepřichází jako balíček. Přichází po jednotlivých dílech a často úplně pomíchaných.

Jedno místo může mít mizernou cestu a perfektní mobilní signál. Jinde vede optický kabel kolem domu, ale kanalizace pořád ne. Někde se platí QR kódem v malém rodinném obchodě, před kterým při silném dešti stojí voda. A někde může být nejrychlejší cesta k modernímu internetu přes anténu namířenou na oblohu, protože klasická infrastruktura tam prostě ještě nedošla.

Není to žádná vietnamská zvláštnost. Takhle vypadá rozvoj skoro všude, když se na něj člověk přestane dívat z výšky přes tabulku procent.

Vietnam je přitom docela dobrý příklad toho, proč naše představa „rozvojové země“ často působí, jako kdyby několik desetiletí zaspala. Mobilní internet tam pokrývá téměř celou populaci, 5G už zasahuje velkou většinu obyvatel a optická infrastruktura není luxus vyhrazený jen několika velkým městům. Satelitní připojení tam proto nemá zachraňovat zemi bez internetu. Má vyřešit ten protivný poslední kousek mapy, kde se běžná infrastruktura geograficky nebo ekonomicky láme.

A právě ty poslední kousky mapy mi přijdou zajímavější než celostátní statistiky. Devadesát devět celých něco procent zní skoro dokonale, dokud člověk není v tom zbytku. Na mapě může být všechno krásně vybarvené, jenže na zemi pořád existuje konkrétní vesnice, konkrétní škola a konkrétní člověk, kterému je úplně jedno, že zbytek země už je online.

Digitální propast si navíc pořád představujeme příliš jednoduše. Jako dvě skupiny lidí: ti, kteří internet mají, a ti, kteří ho nemají. Ve skutečnosti je mezi nimi spousta mezistupňů. Internet může existovat, ale být nestabilní. Může být příliš drahý. Může fungovat venku, ale ne uvnitř domu. Může stačit na zprávu a nestačit na videohovor. Může být dostupný pár kilometrů daleko, což na mapě vypadá jako „pokryto“, ale v každodenním životě je to pořád dost daleko.

A někdy problém vůbec není internet. Je to elektřina, cesta, počasí, hora nebo poslední kilometr kabelu, který je pro člověka na jeho konci nejdůležitější a pro provozovatele sítě zároveň nejméně zajímavý.

Technologie pak začne přeskakovat vlastní historii. Mobilní síť nemusí čekat, až má každá domácnost pevnou linku. Satelit nepotřebuje vědět, jestli pod ním vede asfalt. Telefon může nahradit bankovní pobočku dřív, než se k ní vůbec stihne postavit cesta. Velká část světa ostatně nikdy nezažila období, kdy měla každá domácnost pevný telefon a až potom přešla na mobil. Jedna technologická generace se prostě přeskočila.

Rozvoj není upgrade operačního systému, při kterém musí být nejdřív nainstalovaná verze 1.0, potom 2.0 a teprve pak smíte na 3.0.

To je možná důvod, proč mě trochu štve, když se o technologickém rozvoji pořád mluví jako o závodu, ve kterém jsou některé země „napřed“ a jiné „pozadu“. Napřed v čem? Můžete mít rychlejší mobilní internet a horší železnici. Můžete mít moderní platební systémy a starou energetickou síť. Můžete mít umělou inteligenci v telefonu a tři týdny čekat, než někdo opraví výtluk před domem.

Ani u nás technologické epochy nezačínají a nekončí čistě. V kapse nosíme počítač, o kterém se lidem před třiceti lety ani nesnilo, a potom jdeme s papírem vytištěným ve třech kopiích někam, kde nám jednu orazítkují. V některých budovách otevřeme dveře telefonem a hned za nimi stojí výtah, který pamatuje socialismus. Digitální občanka žije vedle formuláře, který se musí podepsat propiskou. Gigabitový internet vede ulicí, kde po dešti stojí voda v díře už čtvrtý rok.

Možná proto je i výraz digitální transformace trochu zavádějící. Zní, jako kdyby se starý svět jednoho dne transformoval v nový a stará verze se po restartu prostě smazala. Ve skutečnosti se nový svět lepí na starý. Někdy elegantně, někdy dost bizarně a někdy způsobem, který by žádný konzultant do prezentace nenakreslil. Digitální transformace digitální vrstvení by možná bylo přesnější.

Ve Vietnamu teď mají část satelitních terminálů dostat školy, zdravotnická zařízení a vzdálené komunity. A právě tady mě technologie začne zajímat mnohem víc než při představování nové služby na pódiu. Ne ve chvíli, kdy někdo ukazuje rychlost downloadu nebo počet satelitů, ale až ve chvíli, kdy připojení znamená, že škola získá spolehlivější spojení, zdravotnické zařízení může poslat data nebo člověk nemusí kvůli jedné administrativní věci cestovat několik hodin.

Technologie je pro mě nejzajímavější právě tehdy, když přestane být sama o sobě zajímavá. Když se z novinky stane infrastruktura. Nikdo se nevzrušuje nad tím, že doma funguje zásuvka, dokud fungovat nepřestane. Internet se jednou dostane do podobné kategorie. Nebudeme ho vnímat jako technologii, jen jako něco, co má být přítomné stejně samozřejmě jako světlo nebo voda.

Jenže právě těch 82 míst ukazuje, že tahle samozřejmost může přijít v úplně jiném pořadí, než bychom čekali.

Nežijeme v budoucnosti. Žijeme ve všech minulostech a několika budoucnostech zároveň.

To platí ve vietnamské horské vesnici úplně stejně jako v českém okresním městě. Rozdíl je jen v tom, které vrstvy jsou zrovna vidět. Někde chybí elektrická síť, jinde dostupné bydlení, lékař nebo rozumné vlakové spojení. Přitom v obou případech může člověk vytáhnout telefon a během několika sekund mluvit s někým na druhém konci planety.

Možná bychom proto měli být opatrnější i s tím, jak rychle označujeme nějakou zemi za technologicky vyspělou nebo zaostalou. Většinou tím jen vybereme několik věcí, které umíme snadno změřit, a zbytek reality necháme mimo tabulku. Skutečný život je méně uklizený. Pokrok nepostupuje rovnoměrnou čárou přes mapu. Obchází hory, přeskakuje jednu generaci technologie, zasekne se na penězích, terénu, politice nebo prosté fyzice a potom se úplně nečekaně objeví někde, kde podle našeho mentálního pořadníku ještě vůbec „neměl být“.

A tak mi těch 82 vietnamských komunit nakonec nepřijde jako příběh o technologickém paradoxu. Spíš jako docela přesný obraz toho, jak technologický pokrok vždycky vypadal. Jen jsme si ho z dálky představovali uklizenější. Někde se nejdřív natáhne kabel, někde přijde silnice, někde elektrické vedení. A někde si místo, ke kterému ještě nedorazila národní elektrická síť, stáhne první data rovnou z oblohy.