Na výročí 11. září mi došla jedna zvláštní věc. Je mi pětadvacet, takže svět po 11. září je v podstatě jediný svět, který znám. Bezpečnostní kontroly na letištích, kamery, betonové zábrany před budovami, omezený přístup někam, kam se dřív chodilo skoro samozřejmě, politika postavená na strachu z dalšího útoku. Vím, že ten svět nevypadal vždycky takhle, ale nevím to ze vzpomínky. Vím to z fotek, filmů, vyprávění a archivů.

Pro mě to není změna. Je to výchozí nastavení.

A právě v tom je podle mě něco důležitého. Když nějaká věc vydrží dost dlouho, přestane potřebovat vysvětlení. První generace si pamatuje, že se něco změnilo. Druhá si možná ještě pamatuje debatu kolem toho. Třetí už prostě vyrůstá ve světě, kde to tak je, a otázka „proč vlastně?“ začne působit skoro naivně.

Normalita totiž nemusí nikoho přesvědčit, že je správná. Někdy jí stačí jen přežít dost dlouho.

Možná proto mě trochu baví argument, že jsem příliš mladá na to, abych mohla mluvit o světě před 11. zářím. Jistě, vlastní zkušenost s letištěm v roce 1998 nemám. Stejně jako nemusím zažít normalizaci, abych o ní směla přemýšlet, nebo osobně přežít každou historickou událost, kterou se snažím pochopit. Věk určuje rozsah vlastní paměti. Neměl by určovat hranice zvědavosti.

Kolik věcí dnes považuji za naprosto samozřejmé jen proto, že jsem přišla na svět až poté, co se o ně přestalo bojovat?

A nemusí jít o geopolitiku nebo terorismus. Stejný mechanismus funguje u úplně obyčejných věcí.

Nedávno jsem se bavila o hmyzu jako jídle a napadlo mě, že za pár desítek let možná nebude na části světa vůbec nic zvláštního. Dnes u té představy spousta Evropanů udělá přesně ten výraz, který říká, že tohle už je za hranicí civilizace. Jenže podobných hranic jsme si v historii nakreslili a zase smazali spoustu. Humr býval jídlem chudých a vězňů, dnes je symbolem luxusu. Vnitřnosti byly úplně běžnou součástí jídelníčku, pak začaly části lidí připadat odpudivé a dnes se některé z nich vracejí v drahých restauracích jako něco téměř sofistikovaného.

Samotné jídlo se přitom neurazilo ani nepovýšilo. Změnil se příběh kolem něj.

Člověk si rád představuje chuť jako něco dokonale osobního. Tohle mi chutná, tohle nesnáším, tohle bych nikdy nevzala do úst. Jenže už dávno před prvním soustem nám někdo vysvětlil, co je jídlo, co je pochoutka, co je jídlo chudých, co patří na slavnostní stůl a co je tak divné, že máme cítit odpor ještě před ochutnáním. A když stejnou věc uvidí dost generací dostatečně často, její divnost se může postupně prostě obrousit.

Normální je někdy jen divné, které už jsme viděli dostkrát.

Možná ještě viditelnější je to u kultury. Každých pár let se objeví mladý zpěvák, zpěvačka, nový způsob oblékání, nový slang nebo něco, co mladí dělají s internetem, a okamžitě se najde někdo, kdo oznámí konec západní civilizace, že tentokrát už to mládež opravdu přehnala. Dnešní popkultura je příliš sexuální, příliš jednoduchá, příliš vulgární, příliš povrchní. Mládež prý ztratila vkus, hranice i soudnost.

Potíž je, že úplně stejné věty najdeme téměř v každé generaci.

Hudba našich rodičů dnes dostává nostalgický filtr. To, co bylo ve své době vulgární, pobuřující nebo nebezpečné pro mládež, se mezitím přesunulo do playlistu „klasika“. Lidé, kteří kdysi děsili rodiče svým oblečením, hudbou nebo chováním, jsou dnes ti, kteří se pohoršují nad oblečením, hudbou a chováním svých dětí.

Čas má v tomhle směru mimořádný talent na praní prádla. Po několika desetiletích už skoro není vidět, co všechno bylo na začátku špinavé.

A není to proto, že bychom zpětně zjistili, že všechno nové bylo skvělé. Spousta věcí byla hloupá tehdy a zůstala hloupá dodnes. Jde spíš o zvláštní nerovnováhu. Nová věc musí obhájit svoji existenci. Stará věc získává výhodu jen tím, že přežila.

To platí i pro mnohem závažnější věci než hudbu nebo jídlo. Někdy se z dočasného bezpečnostního opatření stane infrastruktura. Z nouzového řešení standard. Z technické možnosti očekávání. Z očekávání povinnost. Po pár letech už si ani nevzpomeneme, že existovala chvíle, kdy jsme se měli rozhodnout, jestli to vlastně chceme.

Stačí si vzít mobilní telefon. Ještě relativně nedávno bylo úplně normální několik hodin nevědět, kde někdo je. Člověk odešel z domu a prostě nebyl dostupný. Dnes může nezvednutý telefon vyvolat obavy a vypnuté sdílení polohy někdy působí skoro jako podezřelé chování. Technologická možnost se nenápadně proměnila ve společenské očekávání. Není to nutně špatně. Je jen zajímavé, jak rychle se z „můžeme“ stane „měli bychom“ a potom „proč to neděláš?“

Totéž se děje s prací. E-mail v telefonu byl kdysi pohodlí. Pak možnost být dostupný. Pak předpoklad, že člověk dostupný bude. Online účet měl ušetřit cestu na pobočku. Postupně se může stát jedinou cestou ke službě. A když se někdo ozve, že mu to nevyhovuje, odpovědí často není otázka, jestli jsme systém nastavili rozumně, ale něco na způsob: svět jde dopředu, zvykněte si.

Možná právě sloveso zvyknout si stojí za větší pozornost, než mu věnujeme.

Protože zvyk je neuvěřitelně přesvědčivý. Nemá argumenty, data ani morální autoritu. Přesto dokáže vytvořit pocit, že věci musely být vždycky právě takhle. A čím déle něco trvá, tím těžší je představit si, že by to mohlo fungovat jinak.

Zvyk je zvláštní forma autority. Nikdo ho nezvolil, a přesto dokáže přesvědčit celé generace, že věci byly vždycky právě takhle.

Nostalgie pak stejný trik provádí obráceně. Minulost neukazuje takovou, jaká byla, ale takovou, jaká přežila v paměti. Levnější bydlení. Dětství venku. Písničky z rádia. Méně obrazovek. Pomalejší život. Z fotografie se mezitím ořízne spousta věcí, které se do ní nehodí. Horší zdravotnictví, menší práva některých lidí, kouření prakticky všude, nehody, násilí, společenská pravidla, která byla pro někoho pohodlná především proto, že jejich cenu platil někdo jiný.

Proto jsem čím dál opatrnější, když někdo začne větu slovy „dřív bylo normální“.

Ano. Pravděpodobně bylo. To ale ještě vůbec nic neříká o tom, jestli to bylo dobré.

Normálnost není známka kvality. Není to morální kategorie a není to ani důkaz, že nějaký systém dává smysl. V historii bylo normální obrovské množství věcí, které dnes považujeme za absurdní nebo kruté. A stejně tak dnes určitě děláme věci, nad kterými budou lidé za padesát let kroutit hlavou a ptát se, jak nám to mohlo připadat úplně samozřejmé.

Nevím, které to budou. A právě to je na tom nejlepší.

Každá generace totiž vidí podivnosti těch předchozích mnohem ostřeji než svoje vlastní. My se smějeme starým reklamám, lékařským doporučením, společenským pravidlům a představám o tom, co člověk „musí“. Přitom pravděpodobně právě teď vytváříme vlastní verzi věcí, nad kterými se jednou někdo pobaveně zastaví v archivu.

Možná to bude naše posedlost permanentní dostupností. Možná způsob, jakým jsme nechali několik aplikací rozhodovat o tom, co budeme celý den sledovat. Možná něco úplně jiného, co dnes ani neumím vidět, protože v tom stojím příliš blízko.

A právě to je důvod, proč mi připadá zdravé občas se zeptat na věc, která vypadá až příliš samozřejmě. Ne „je to nové, nebo staré?“ ani „dělali to tak naši rodiče?“. Spíš: kdybych to viděla poprvé dnes, pořád by mi to připadalo rozumné?

Protože některé věci se časem opravdu osvědčí. Některé se změní k lepšímu. Některé jsme si po dlouhé debatě zvolili a stojí za to je chránit. A některé se nikdy nestaly rozumnějšími.

Jen tu jsou už tak dlouho, že jsme se přestali ptát proč.