Slovo smart jsme během posledních dvaceti let přilepili skoro na všechno. Máme chytré telefony, hodinky, televize, domácnosti, auta, zámky, ledničky a pravděpodobně i několik věcí, které fungovaly docela dobře už v době, kdy byly ještě hloupé. Teď přichází chytrá vesnice. Vietnam ji pro období 2026 až 2030 zařadil přímo do svého programu rozvoje venkova a u části obcí počítá alespoň s jedním modelem thôn thông minh. Pod tím pojmem se skrývá veřejná Wi-Fi, online komunikace s úřady, elektronické zdravotnictví, digitální zemědělská data, e-commerce, sledování původu produkce nebo modernější práce s vodou a dalšími zdroji. Na první pohled je těžké proti tomu něco namítat. A vlastně ani nechci. Většina těch věcí může lidem na venkově reálně usnadnit život. Jen bych byla opatrná ve chvíli, kdy začneme věřit, že čím víc technologií na vesnici přivezeme, tím chytřejší vesnici dostaneme. Vesnice totiž není město, kterému ještě nestihli dodat všechny funkce.

To je podle mě nejzajímavější část celé debaty. Když člověk nemusí kvůli jednoduchému formuláři někam cestovat, protože ho zvládne vyřídit online, digitalizace něco vyřešila. Když farmář díky senzorům a datům přesněji zavlažuje a spotřebuje méně vody, technologie něco vyřešila. Když se místní výrobek dostane k zákazníkovi mimo nejbližší trh, internet něco vyřešil. Když se zdravotní informace dostane k lékaři rychleji než pacient, je to podobné. Na venkově je totiž vzdálenost pořád jedna z nejdražších věcí. Ve městě může deset kilometrů znamenat pár zastávek metrem nebo tramvají. Na vesnici může stejných deset kilometrů znamenat motorku, auto, organizování půlky dopoledne a někdy také otázku, kdo vás tam vlastně odveze. Dobrá technologie některé z těch kilometrů jednoduše smaže. A právě tehdy přestává být dekorací a začíná být užitečná.

Vietnamské pilotní projekty ukazují, že to nemusí být jen hezké slovíčko v prezentaci. FAO například popisuje Yên Hòa, kde má smartphone velká většina obyvatel, fungují online veřejné služby a elektronické platby a místní zemědělci dostávají podporu při prodeji produkce přes internet. Jinde se digitalizace dostává přímo do sadů a polí, kde pomáhá řídit zavlažování, živiny nebo sledování produkce. V odlehlejších oblastech zase komunitní digitální týmy chodí za lidmi, kteří se na školení nedostanou sami. Právě poslední příklad se mi líbí možná nejvíc, protože ukazuje rozdíl mezi technologií vytvořenou pro tabulku a technologií vytvořenou pro člověka. Starší obyvatel nemusí dokazovat, že je dost digitálně gramotný pro moderní stát. Moderní stát se trochu přiblíží jemu. To mi připadá mnohem chytřejší než další aplikace.

Jenže pak přijde věc, která přijde skoro vždycky. Kritéria. V Đồng Tháp už dříve vznikl model chytré vesnice se sedmadvaceti ukazateli rozdělenými do čtyř oblastí. Sleduje infrastrukturu, digitální veřejné služby, zemědělství, místní ekonomiku i fungování komunity. Internet, smartphony, veřejná Wi-Fi, bezpečnostní kamery, elektronické zdravotní záznamy, online administrativa, data ze zemědělství, prodej produkce přes internet. To všechno se dá pochopit. Jenže mezi podmínkami byl také požadavek, aby měla vesnice charakteristický místní produkt hodnocený nejméně čtyřmi hvězdami v programu OCOP. Jedna obec měla problém, protože její produkt měl hvězdy tři. A tím se člověk dostane k otázce, která je mnohem zajímavější než celý technologický slovník kolem smart villages: může být místo připojené, digitálně schopné, používat online služby, modernizovat zemědělství a pomáhat obyvatelům s technologiemi, ale pořád nebýt dost chytré, protože jednomu místnímu výrobku chybí jedna hvězdička?

Vesnice může být chytrá dávno předtím, než jí to dovolí formulář. Neznamená to, že bychom neměli nic měřit. Naopak. Veřejný program bez jasných podmínek se velmi rychle promění v modernizaci nákup několika routerů, kamer a obrazovek, po kterém se před obecním úřadem slavnostně přestřihne páska. Jenže dobré kritérium by mělo měřit, co se lidem skutečně změnilo. Veřejná Wi-Fi sama o sobě není rozvoj. Kamera není známkou chytré komunity jen proto, že má IP adresu. QR kód před špatně fungující službou pouze umožní rychleji zaplatit za špatně fungující službu. Technologie je nástroj a nástroj se má hodnotit podle toho, co dokáže, ne podle toho, že jsme ho koupili.

Možná máme problém už v samotném způsobu, jakým o venkově přemýšlíme. Město často bereme jako hotový produkt a vesnici jako jeho méně vybavenou verzi. Ještě lepší internet, ještě větší obchod, ještě více služeb, ještě lepší doprava, ještě pár funkcí navíc a jednoho dne bude vesnice konečně skoro jako město. Jenže proč by měla? Venkov má své nevýhody, ale také vlastnosti, které fungují právě proto, že to není město. Menší měřítko, kratší sociální vzdálenosti, lokální znalost, místní produkci, prostor, jiný rytmus života. Digitalizace nemusí tyhle vlastnosti odstraňovat. Může je naopak posílit.

Farmář nemusí začít žít jako kancelářský pracovník jen proto, že používá data. Malý producent nemusí vyrůst v korporaci, aby mu internet pomohl najít zákazníky. Starší člověk nemusí znát všechny položky státního portálu, aby mohl využít digitální veřejnou službu. A vesnice nepotřebuje dostat městský operační systém. Mnohem zajímavější je opačná možnost: technologie může zařídit, že některé věci, kvůli kterým lidé dříve potřebovali město, už nemusí být fyzicky přímo vedle nich. Nemusím mít úřad za rohem, když tam kvůli každému dokumentu nemusím jezdit. Nemusím mít každý obchod na jednom náměstí, pokud místní výrobce dokáže najít zákazníky i mimo region. Nemusím mít všechny specialisty v jedné budově, pokud část péče může bezpečně fungovat na dálku. V tom okamžiku digitalizace neříká venkovu staň se městem. Říká mu něco mnohem užitečnějšího: některé výhody města mohou přijít za tebou.

Vietnam přitom do nové generace venkovské politiky nezahrnuje jen připojení a digitální služby, ale také zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání, místní ekonomiku, životní prostředí a zachování kulturní identity. Právě poslední část bych nepovažovala za dekoraci někde na konci seznamu. Pokud jednou poznáme úspěšnou smart village podle toho, že začne vypadat jako malé město, pak jsme možná modernizovali příliš důkladně. Pokrok nemusí znamenat, že všechna místa začnou fungovat stejně. Možná bychom ho měli měřit mnohem obyčejnějšími otázkami. Kolik cest už člověk nemusí absolvovat? Kolik času mu systém vrátil? Kolik vody se nemuselo spotřebovat? Dostane se místní výrobce snadněji k zákazníkovi? Dostane se člověk snadněji k informaci, péči nebo úřadu? A funguje to také pro někoho, kdo nemá nejnovější telefon, není digitální nadšenec a nechce strávit část života učením se dalšího rozhraní jen proto, aby stát dokázal, že je moderní?

To je pro mě asi nejrozumnější způsob, jak slovo smart zachránit před ním samotným. Chytrá vesnice nemusí být místo, kde je technologie všude. Může být místo, kde technologie odstranila několik zbytečných překážek a potom se uklidila z cesty. Kde člověk nemusí jet přes půl okresu kvůli jednomu razítku, farmář nemusí plýtvat vodou jen proto, že dřív neměl lepší informace, a místní podnikání nemusí skončit na hranici nejbližšího trhu.

Nejchytřejší technologie na vesnici možná není ta, kterou je nejvíc vidět. Je to ta, díky které člověk nemusí nikam jet.

A jestli kvůli jednomu razítku přestane ztrácet půl dne, nikdo mu možná před domem nepověsí ceduli smart village. Mně by to jako začátek úplně stačilo.