Čím déle jsem teď ve Vietnamu, tím méně mě na jeho modernizaci zajímají věci, které vypadají dobře na fotce. Nové metro je hezké. Mrakodrapy taky. QR kód vedle plastové stoličky má svoje kouzlo a 5G uprostřed něčeho, co by evropský cestopis ještě před chvílí popsal jako „tradiční vesnický život“, je přesně ten druh kontrastu, na kterém se dobře ukazuje, jak zastaralou představu o Vietnamu máme.

Mnohem zajímavější jsou ale nudné věci.

Třeba že od tohoto září může vietnamský rodič při online registraci narození dítěte současně požádat o jeho občanský průkaz. Údaje o narození, bydlišti a zdravotním pojištění si mají příslušné systémy předat mezi sebou. Od 28. září se zase VNeID rozšiřuje o účty pro přijímání důchodů a sociálních dávek, které lze navázat na bankovní účet, elektronickou peněženku nebo mobile money.

Zní to strašně nezajímavě. A přesně proto mi to připadá důležité.

Vyspělý stát se totiž nepozná jen podle HDP, rychlovlaku nebo letiště s orchidejemi. Pozná se také v úterý dopoledne, když potřebujete udělat něco naprosto obyčejného a stát se rozhodne, jestli vám pomůže, nebo vám přidělí malý administrativní side quest.

Jsem stejně Češka jako Vietnamka, takže mám v tomhle zvláštní privilegium. Můžu se dívat na dvě svoje země a nemusím jedné lichotit jen proto, že v ní zrovna jsem. A momentálně se u digitalizace opravdu těžko hledá způsob, jak to české srovnání napsat hezky.

Český Nejvyšší kontrolní úřad letos spočítal, že stát v letech 2020 až 2024 investoval do rozvoje digitalizace veřejné správy více než 50 miliard korun. Zákon přitom počítal s tím, že od února 2025 bude možné většinu úředních záležitostí vyřídit plně digitálně.

Výsledek?

Z 8 916 služeb vhodných k digitalizaci bylo plně digitálních 1 621.

Osmnáct procent.

Padesát miliard. Osmnáct procent. Tohle není moje protivládní interpretace, vietnamská propaganda ani číslo vytažené z rozčileného tweetu. Tohle napsal český NKÚ. Ten zároveň popisuje nízkou kvalitu řízení projektů, neúplná data, složité informační toky a hlavně stát, ve kterém si jednotlivé úřady dál budují paralelní informační systémy. Výsledkem je roztříštěná infrastruktura, vyšší náklady a společné služby, které se prosazují pomaleji, než by člověk po padesáti miliardách čekal.

To je asi nejdůležitější část celého českého problému. Ne že bychom neuměli vytvořit dobrou digitální službu. Umíme. Máme Bank iD, datové schránky, eRecept, Portál občana, eDoklady, Jendu a další věci, z nichž některé používám ráda.

Česko neumí svoje dobré digitální služby poskládat do jednoho digitálního státu.

Vietnam přitom ještě před pár lety trpěl přesně tím, co teď kritizuju na Česku. Občan měl různé účty pro různé resorty a lokality, různá přihlášení, různá hesla. Vláda proto začala VNeID tlačit jako společnou identitu pro veřejné služby. Od července 2025 se navíc zavřela samostatná uživatelská rozhraní provinčních portálů veřejných služeb a provoz se soustředil do národního portálu. Místo toho, aby si každá provincie pěstovala vlastní digitální předzahrádku, je směr opačný: společná identita, společný vstup a postupně propojená data.

Na začátku letošního roku mělo VNeID podle vietnamského vládního portálu 67 milionů digitálních identit a integrovalo 50 služeb. National Public Service Portal nabízel kolem 4 700 administrativních procedur a během roku 2025 přes něj prošlo 11,5 milionu online podání. Vietnamská vláda vyčísluje ušetřené společenské náklady na více než čtyři biliony dongů. Je fér dodat, že poslední číslo pochází přímo od vlády, takže ho beru jako její vlastní vyhodnocení přínosu, ne jako něco, co bych nechala tesat do mramoru.

Princip je ale vidět i bez toho čísla. VNeID se používá pro zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, daně, registraci vozidel a další veřejné služby. Banky a telekomunikační společnosti jej mohou používat pro ověřování identity. Na letištích se využívá i při biometrickém odbavení.

VNeID má bugy. Vietnamská vláda je ostatně sama přiznává. Loni popisovala zpomalování a zamrzání informačních systémů, problémy se synchronizací dat i situace, kdy úředníci po lidech dál požadovali dokumenty s údaji, které už byly ve VNeID. Premiér kvůli tomu nařídil ministerstvům odstranit technické problémy například u propojených služeb registrace narození, pobytu a zdravotního pojištění nebo u řidičských průkazů a registrace vozidel.

Žádný digitální ráj tedy nepopisuju. Zajímavější je, jaký problém se na obou stranách opravuje.

Ve Vietnamu je vidět snaha roztříštěnost odstranit. Identita se sjednocuje, lokální portály mizí, databáze se propojují a stát se snaží dostat člověka k jednomu vstupu, přes který se postupně dostane dál. Když něco nefunguje, často selhává spojení mezi vrstvami, které se právě dávají dohromady.

Český NKÚ mezitím v roce 2026 upozorňuje, že rozvoj paralelních informačních systémů roztříštěnost dál prohlubuje.

To není detail. Je rozdíl mezi opravováním rozestavěného mostu a stavěním dalších mostů vedle sebe s nadějí, že někdo jednou vymyslí přestupní lávky.

A jestli někomu padesát miliard připadá příliš abstraktních, stačí jeden český exponát.

e-Sbírka a e-Legislativa měly být původně tříletý projekt s rozpočtem 482 milionů korun. Realizace se natáhla na devět let a plánovaný rozpočet se zvýšil na 903 milionů. e-Sbírka se spustila se čtyřletým zpožděním a plné zavedení e-Legislativy se posunulo až na rok 2027. NKÚ navíc zjistil 108,5 milionu korun vynaložených nehospodárně a popsal problémy při změnách smluv za stovky milionů. Ministerstvo vnitra část závěrů NKÚ rozporovalo, takže je fér nepřepisovat kontrolní zprávu na trestní rozsudek. Základní čísla jsou dost výmluvná sama.

Digitalizace stavebního řízení mezitím ukázala podobný problém s řízením velkého projektu. Po problematickém spuštění v roce 2024 stát začal připravovat nové cílové řešení a následný audit popsal nedostatky v projektovém řízení, technickém provedení i zadávání zakázek. Část vytvořeného softwaru a pořízeného hardwaru se přitom dál využívá. U české digitalizace jsme se zřejmě dostali do fáze, kdy je i tohle potřeba uvádět mezi dobrými zprávami.

Ještě názornější je něco mnohem méně slavného. Letos v lednu NKÚ kontroloval digitalizaci českých vízových a pasových služeb. Narazil na nedostatečně propojené systémy ministerstev vnitra a zahraničí, kvůli kterým úředníci stejná data opakovaně ručně přepisovali. Elektronické dokumenty se tiskly. Spisy ze zahraničí se posílaly komerční kurýrní službou. Nová informační podpora má stát 732 milionů korun a v době kontroly její vývoj ještě nezačal.

Elektronický dokument, který se vytiskne a pošle kurýrem, už ani nepotřebuje komentář.

Česko není digitální zaostalec. To nechci tvrdit ani jako vtip. Má peníze, infrastrukturu, odborníky a několik služeb, které jsou opravdu dobré. Právě proto jsou ta čísla tak frustrující. Problém není nedostatek schopností. Občan pořád příliš často vidí strukturu státu přesně tak, jak ji stát historicky postavil: ministerstvo vedle ministerstva, systém vedle systému, databáze vedle databáze.

Ve Vietnamu mě na současném směru nebaví ani tak samotná aplikace VNeID. Aplikace se může změnit, přejmenovat, pokazit nebo jednou zmizet. Zajímavější je myšlenka pod ní: stát už nějaký údaj má, takže člověk by neměl dělat kurýra mezi jeho databázemi.

To by přece měla být ta nejméně revoluční věta na světě.

Možná proto působí v českém kontextu skoro radikálně.

Dobrý digitální stát není ten, který má nejvíc aplikací. Je to stát, o jehož vnitřní struktuře potřebuje občan vědět co nejméně.

A někde tady se vracím k tomu jízdnímu řádu.

Vlastenectví si často představujeme jako něco velmi hlasitého. Vlajku, hymnu, výročí, národní úspěch, sport, dějiny, větu o tom, na co můžeme být hrdí. Jenže stát se většině lidí neprojevuje jako hymna. Projevuje se čekáním na vlak, cenou bydlení, dostupností doktora, cestou do školy, tím, jestli úřad chce dokument, který už jiný úřad má, a zda kvůli jednoduché životní události člověk otevírá jednu aplikaci, pět webů nebo dveře tří budov.

Tohle všechno je infrastruktura. A infrastruktura je politika zbavená projevu.

Proto mi vůbec nepřipadá nevlastenecké říct, že Vietnam v některých těchto věcech momentálně dělá něco lépe než Česko. Naopak. Jako Češka bych byla radši, kdybych měla méně důvodů to psát.

A jako Vietnamka nemám potřebu předstírat, že tady všechno funguje, když nefunguje. VNeID má chyby. Databáze mají chyby. Lidé pořád někdy musí donést něco, co by stát už dávno měl vědět. Rozdíl je v tom, že když se podívám na směr pohybu, jedna moje země se snaží svoje digitální dveře postupně spojovat do jedné chodby.

Ta druhá zatím utratila přes padesát miliard a pořád nám vysvětluje, proč je vlastně normální mít tolik dveří.

A možná je právě tohle moje momentální definice vlastenectví.

Neříkat, že moje země funguje nejlépe.

Chtít po ní, aby fungovala alespoň tak dobře jako ta druhá.