Na svatbu se dá připravovat téměř profesionálně. Existují svatební veletrhy, koordinátorky, fotografové, kameramani, floristky, vizážistky, cukrářky, půjčovny dekorací, katalogy šatů, zasedací pořádky, aplikace na správu hostů a krabičky na prstýnky s monogramem, který už nikdy nikdo neuvidí. Můžete si najmout člověka, který za vás promyslí, jakou barvu mají mít ubrousky ve chvíli, kdy slavnostně vstupujete do manželství.

Když se však žena rozhodne, že do něj vstoupit nechce, většina společnosti jí nabídne podstatně skromnější balíček služeb. Obvykle obsahuje soucit, podezření, nevyžádanou radu a ujištění, že ještě určitě někoho potká.

Vietnamský VnExpress zveřejnil text o veletrhu Bihon Fair v jihokorejském Soulu. Slovo bihon neoznačuje člověka, který zatím není ženatý nebo vdaná. Pro takový stav má korejština jiné slovo, mihon. Bihon znamená vědomé rozhodnutí manželství neuzavřít. Není to čekárna. Je to zvolený způsob života.

Na první Bihon Fair přišlo 1 800 žen a zapojilo se do něj 66 firem a organizací. Návštěvnice tam nehledaly náhradní ženichy. Poslouchaly přednášky o koupi nemovitosti s jedním příjmem, správě financí, právních otázkách, zdraví a přípravě na stáří. Mohly si najít sportovní nebo pletařský klub, služby opravářek, informace o sebeobraně, péči o zvířata nebo budování podpůrných sítí. Největší zájem byl o přednášku realitní specialistky. Když došly židle, ženy seděly na podlaze.

Je to vlastně překvapivě obyčejné, a právě tím trochu radikální. Neříká se tam ženám, že jsou statečné, protože žijí samy. Nikdo z jejich života nevyrábí motivační příběh o nezávislosti. Řeší se, jak koupit byt, koho zavolat, když se něco rozbije, co dělat ve stáří a jak postavit život, který nebude záviset na tom, zda se jednou objeví muž.

Organizátorky veletrhu si všimly jednoduché nerovnováhy. Člověk, který se chystá na svatbu, vstupuje do hotového ekosystému. Dostane návody, vzory, služby a společenské uznání. Žena, která si zvolí život bez manželství, má všechno vymyslet sama. Její rozhodnutí se navíc často nepovažuje za rozhodnutí, spíš za delší období před správným společensky očekávaným rozhodnutím.

Společnost umí ženu bez manžela přijmout hlavně tehdy, když věří, že je to jen dočasné.

Proto se neříká, že žije bez manželství. Říká se, že ještě není vdaná, že zatím nikoho nemá, že možná moc pracuje, příliš vybírá, málo chodí mezi lidi nebo ji někdo kdysi zklamal. Její současnost se neustále vysvětluje budoucností. Jednou někoho potká, jednou změní názor, jednou jí začnou tikat hodiny, protože ženské tělo je v běžné konverzaci zřejmě veřejně přístupný časovač.

Muž bez manželky může být samotář, workoholik nebo starý mládenec. Žena bez manžela bývá častěji považována za nevyřešený případ.

Česká debata o asistované reprodukci tento způsob přemýšlení ukazuje skoro laboratorně. Platný zákon umožňuje umělé oplodnění na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří jej mají podstoupit společně. Manželství se nevyžaduje, muž však ano. Může to být skutečný partner, ale v praxi také známý nebo kamarád, který potřebnou roli před klinikou pouze zahraje. Samotná klinika přitom nemá možnost pravdivost vztahu ověřovat.

Ministerstvo zdravotnictví proto navrhlo otevřít asistovanou reprodukci také ženám bez partnera. Návrh ale narazil na odpor části politické reprezentace. Znovu se objevuje argument, že dítě má mít matku a otce, případně že reprodukční medicína nemá sloužit k naplnění přání jednotlivce.

Vzniká zvláštní situace. Stát ví, že některé ženy přijdou na kliniku s fiktivním partnerem, a ví také, že vztah mezi nimi nemůže zkontrolovat. Přesto trvá na mužském podpisu, protože formulář s mužem působí více jako rodina než skutečný život bez něj. Muž se tím nemění v otce, partnera ani pečující osobu. Stává se administrativní rekvizitou.

Možná je právě to nejpřesnější obraz celé debaty. Žena může být finančně zajištěná, emocionálně připravená, obklopená přáteli a rodinou a schopná nést plnou odpovědnost za dítě. Předpis však stále hledá muže. Nemusí být spolehlivý, milující ani přítomný. Stačí, že existuje na správném řádku žádosti.

Život v páru samozřejmě může být krásný. Manželství může být bezpečím, blízkostí i praktickým spojenectvím. Kritika systému postaveného kolem manželství není kritikou lidí, kteří v něm žijí. Problém začíná ve chvíli, kdy společnost zamění jednu dobrou možnost za jediný správný model dospělosti.

Některé ženy bihon mají partnerské vztahy, některé chtějí děti a některé mají blízko k jihokorejskému feministickému hnutí 4B. Jiné vůbec. Nespojuje je odpor k lásce, ale odmítnutí podoby manželství, ve které žena získá společenské uznání výměnou za větší díl domácí práce, péče a profesních ústupků.

Nechtějí nutně žít izolovaně. Mnohé naopak hledají pevnější vztahy s přáteli, společné bydlení, sdílení nákladů a nové podoby rodiny. V Jižní Koreji žije přibližně 1,1 milionu lidí s někým, s kým je nespojuje manželství ani pokrevní příbuzenství. Podle údajů citovaných VnExpressem by téměř sedm z deseti obyvatel podporovalo, aby se i takové vztahy mohly právně považovat za rodinu.

Někteří lidé se dokonce nechávají adoptovat blízkými přáteli, aby se z nich před zákonem stali příbuzní a mohli za sebe rozhodovat v nemocnici nebo zařídit pohřeb. To nezní jako odmítnutí blízkosti. Spíš jako pokus dostat skutečné lidské vztahy do systému, který zná hlavně kolonky manžel, manželka a příbuzný.

Samostatný život navíc není levnější verzí života v páru. Nájem se nerozpůlí, když v bytě žije jeden člověk. Lednička, pračka, internet ani oprava kotle nestojí polovinu. Jeden příjem nese celé bydlení, rezervu na nemoc i plánování stáří. Když se něco stane, není automaticky přítomen druhý dospělý, který zavolá lékaře, vyzvedne léky nebo několik dní převezme běžný provoz domácnosti.

Právě proto jsou tak důležité služby a komunity, které nevycházejí z předpokladu, že každého nakonec zachrání partner nebo děti. Ne jako náhrada skutečných vztahů, ale jako uznání, že skutečné vztahy mohou vypadat různě.

Často mluvíme o životě bez manželství jako o soukromé volbě. Jenže volba je opravdu svobodná až tehdy, když za jednu z možností nepřichází systémový příplatek. Když žena nemusí uzavřít manželství, aby snáze dosáhla na bydlení, rodičovství, péči nebo právní jistotu. Když její nejbližší člověk nemusí být zároveň člověkem, se kterým spí. Když stát dokáže rozpoznat rodinu i bez fotografie ze svatby.

Bihon Fair je zajímavý právě tím, že se nezastavil u hesla o nezávislých ženách. Nezávislost bez infrastruktury je často jen dražší způsob, jak všechno dělat sama. Skutečná změna začíná až ve chvíli, kdy se z individuálního vzdoru stane společná znalost, služba nebo instituce.

Největší problém života bez manželství není samota. Je to systém, který odmítá uvěřit, že ten život už začal.

Možná jednou vzniknou běžné veletrhy pro lidi, kteří chtějí koupit bydlení s kamarádkou, založit společnou domácnost bez romantického vztahu, právně ochránit své blízké nebo se připravit na stáří bez biologických dětí. Možná budou existovat poradci pro jiné formy rodiny stejně samozřejmě, jako dnes existují koordinátoři svateb.

Do té doby máme celý průmysl, který umí dokonale naplánovat jeden slavnostní den, a skoro nic pro desítky let, které mohou přijít bez něj.