Ráno sedím na nízké plastové stoličce u stánku na rohu ulice a čekám na misku bún bò, hovězího vývaru s rýžovými nudlemi. Vedle mě si pán v košili cestou do práce dojídá bánh cuốn, tenké rýžové plátky plněné masem a houbami. O stolek dál si paní nechává zabalit xôi, lepkavou rýži na cestu. Nikdo nikomu nevysvětluje, proč má k snídani polévku. Je to prostě snídaně.

Kdybych tu fotku poslala domů do Česka, vím přesně, jaká otázka by přišla: „Polévku? Hned ráno? A co máš potom k obědu?“ Vím to tak přesně proto, že jsem ji kdysi uměla položit sama. A to jsem vyrostla v domě, kde se mluvilo vietnamsky a vařilo podle mámy. Doma jsme měli naše jídlo. Venku bylo normální jídlo. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že ten rozdíl jsem si nevymyslela já. Vymyslela ho vesnice, školní jídelna a všechny ty drobné poznámky, ze kterých se postupně skládá představa o tom, co se jí a co se „jí u vás“.

Právě to mi dnes připadá podstatnější než to, co přesně se ve Vietnamu snídá. Ne fakt, že se jinde jí jinak. Spíš to, jak automaticky předpokládáme, že naše rozdělení jídla platí všude, a jak ochotně ho přijmou i ti, kdo doma jedí úplně jinak.

V Česku máme poměrně přesnou představu o tom, co patří na snídani, co na oběd a co na večeři. Co je pořádné jídlo a co jen svačina. Co se k sobě hodí a co už je „zvláštní kombinace“. Něco se jí teplé, něco studené, něco z talíře, něco z ruky. A některá jídla mají v kalendáři tak pevné místo, že by nás ani nenapadlo uvařit je jindy. Na těchto zvyklostech není nic špatného. Potíž je jinde.

Problém nezačíná u zvyklostí, ale ve chvíli, kdy je začneme považovat za jediný normální způsob, jak se dá jíst.

Vezměme si pořádný oběd. Omáčka, maso, knedlík. Řízek a brambory. Něco teplého, co zasytí a co se bez dlouhého vysvětlování dá nazvat hlavním jídlem. Když někdo přizná, že měl k obědu jen salát, zní to skoro jako doznání. Dal si něco lehkého. Nenajedl se. Večer se pak v mnoha domácnostech vytáhne chleba, sýr a šunka, ráno pečivo, odpoledne rohlík. Každá denní doba má své jídlo a oběd má navíc privilegium být tím hlavním.

Tady může plnohodnotné jídlo vypadat úplně jinak. Miska nudlové polévky. Rýže a kolem ní několik malých misek, zelenina, hrst bylinek, něco kyselého, něco pálivého. Rýže tu není příloha, která stojí vedle masa a čeká, až si jí někdo všimne. Je to střed, kolem kterého se skládají chutě a textury. A polévka rozhodně nemusí čekat na poledne.

Nejvíc mě ale baví, kde přesně leží hranice našeho překvapení. Sladké hlavní jídlo nám nevadí vůbec. Ovocné knedlíky s tvarohem a máslem jsou v Česku naprosto legitimní oběd a nikdo kvůli nim nesvolává rodinnou poradu. Když se ale v jedné misce potká sladké, slané, kyselé a pálivé, rybí omáčka, limetka, chilli a trocha cukru, najednou je to experiment. Švestkový knedlík posypaný cukrem je tradice, nước chấm je odvážná kombinace. Hranice normálnosti zjevně vede přesně tam, kde končí naše vlastní kuchyně.

Ještě výmluvnější než samotné zvyky je reakce, která přijde, když je někdo zkusí zpochybnit. Česká debata o jídle se dokáže stáhnout do klubíčka jako ježek. Ne proto, že by na druhé straně stál zvlášť přesvědčivý argument, ale proto, že se sahá na něco, na co se nesahá. Takhle to přece dělal dědeček. A jeho dědeček taky. A kdybychom kopali v rodinné kronice dost hluboko, nejspíš i prapradědeček. Je to tradiční. A tím je diskuse uzavřená.

Stačí se dotknout svíčkové. Ne její chuti, ale představy, jak přesně má vypadat, co do ní patří a kolik knedlíků se k ní sluší. Nebo vánočního kapra s bramborovým salátem. Někdo ho miluje, někdo ho jí hlavně proto, že k Vánocům patří, a někdo by si upřímně dal něco jiného, jen to nahlas neřekne. Zkuste navrhnout změnu a rázem se nebavíte o večeři, ale o rodině, vzpomínkách a o tom, jestli si vážíte svých předků.

A tady je potřeba rozlišovat. Je naprosto v pořádku mít jídla, na která člověk nedá dopustit. Recept po babičce může mít hodnotu, kterou žádná nová verze nenahradí. Vánoční večeře může být spojená s lidmi, kteří už u stolu nesedí. Někdo nechce jiný bramborový salát ne proto, že by ten jeho byl objektivně nejlepší, ale protože chutná přesně jako dětství. To je ta hezká stránka tradice a nemám potřebu ji komukoli brát. Ostatně vím, jak chutná dětství, které se nevejde do jídelníčku školní jídelny.

Jenže tradice sama o sobě nevysvětluje, proč je něco správné, zdravé nebo přirozené. Vysvětluje hlavně to, že se to dělalo už před námi. To je cenná informace o minulosti, ale ne vždycky dostatečný argument pro dnešek. Rozdíl je mezi tím, když si člověk chce zachovat vlastní zvyk, a tím, když očekává, že ho budou dodržovat všichni ostatní.

„U nás se to takhle jí“ popisuje rodinu. „Takhle se to má jíst“ už z rodiny dělá zákon.

Když člověk žije jinde, začne si všímat věcí, které mu doma připadaly neviditelné. Nejen jídla, ale hlavně vlastních reakcí. Přistihla jsem se, jak se v duchu divím polévce v sedm ráno, a pak jak se divím tomu, že se divím. Že jídlo nemusí mít přidělenou denní dobu. Že není nutné dělit všechno na hlavní chod a přílohu. A že někdy ani nepotřebuju vědět, jestli je něco tradiční. Stačí, že mi to chutná.

Vietnam mi nedal nový stravovací řád, který bych měla vyměnit za ten český. Nemyslím si, že by jeden způsob jídla byl automaticky lepší než druhý. Dal mi spíš odstup. A trochu zpětné úlevy: to, co jsme doma jedli, nikdy nebylo zvláštní. Bylo jen normální někde jinde. Cizí jídlo umíme přijmout jako místní zvláštnost, když jsme na dovolené. Horší je připustit, že místní zvláštností může být i to naše.

Přitom nikdo nemusí opustit chleba s máslem, svíčkovou ani bramborový salát. Nikdo nemusí začít snídat polévku nebo přidávat chilli do všeho. Není potřeba měnit vlastní chutě, aby člověk unesl, že někdo jiný má jiné. Dědeček ale nemusel mít pravdu ve všem jen proto, že byl dědeček. A prapradědeček už vůbec nemohl tušit, jaké možnosti bude mít jednou člověk na úplně jiném konci světa.

Možná tedy nemusíme měnit to, co máme rádi. Stačí občas připustit, že naše oblíbené jídlo není definicí normálního jídla. Je jen tím, na které jsme zvyklí.

A to je docela příjemná svoboda. I pro člověka, který si zítra ráno stejně namaže rohlík máslem. Já si dám polévku. A možná k ní rohlík.