Kdo umí trochu latinsky nebo zná některý z románských jazyků, možná už si všiml, že náš kalendář neumí úplně dobře počítat. Septem znamená sedm, octo osm, novem devět a decem deset. Jenže September je devátý měsíc, October desátý, November jedenáctý a December dvanáctý. Čtyři měsíce za sebou mají v názvu číslo, které neodpovídá jejich pořadí. Kdybych takhle očíslovala kapitoly v článku, někdo by mě nejspíš upozornil. Kalendáři to prochází už přes dva tisíce let.

Čeština nás před podobným zjištěním docela dobře chrání. Máme září, říjen, listopad a prosinec. Nikde žádné podezřelé číslovky. Místo nich led, duby, srpy a padající listí. Dokonce i září, které vypadá, že souvisí se zářením, má podle jazykovědců blíž k říji zvěře. Naši předkové se při pojmenovávání měsíců dívali hlavně kolem sebe, ne do římských tabulek.

Mimochodem, ani slovanské jazyky se na tom, kdy co padá a kvete, úplně neshodly. Chorvatský listopad je náš říjen. Polský kwiecień je duben, zatímco český květen přichází až o měsíc později. A samotný květen se v češtině prosadil teprve někdy v devatenáctém století. Předtím jsme měli máj, který dnes zní spíš jako něco, co se má recitovat pod rozkvetlým stromem. Stačilo několik generací a jazyková novinka začala působit, jako by tu byla odjakživa.

Římské názvy mají podobný příběh, jen s trochu větším historickým nepořádkem. Podle staré tradice začínal římský rok březnem. September tedy býval opravdu sedmý a december desátý. Kalendář se časem měnil, leden s únorem se dostaly před březen, ale stará jména zůstala. Červenec a srpen navíc dostaly nové názvy podle Julia Caesara a Augusta. Ne, nepřidali si každý vlastní měsíc, jak se občas tvrdí na internetu. Jen přejmenovali dva existující. Což je pořád docela pěkná ukázka toho, co se dá udělat, když máte dostatečnou politickou moc a nelíbí se vám název v kalendáři.

Celé to na mě působí jako soubor, který několik různých lidí průběžně upravovalo, ale nikdo se už neodvážil předělat ho celý. Některé části jsou tisíce let staré, jiné se měnily později, názvy pocházejí z různých období a výsledek jsme se naučili považovat za normální. Kdyby nám někdo takový systém předložil dnes jako úplně nový návrh, asi bychom měli otázky.

Třeba proč má sedm měsíců jednatřicet dní, čtyři třicet a jeden osmadvacet, pokud zrovna nemá devětadvacet. Proč potřebujeme básničky nebo počítání kloubů na ruce, abychom si zapamatovali, kolik dní má únor a kolik srpen. A proč považujeme za stejně dlouhé účetní období únor a březen, když jeden může mít o tři dny méně.

Na podobné otázky si už před více než stoletím odpověděl britský reformátor Moses Cotsworth. Navrhl kalendář se třinácti měsíci, z nichž každý by měl přesně osmadvacet dní. Čtyři týdny, pokaždé stejné rozložení, žádné měsíce, které si podle nálady přidávají pracovní dny. Mezi červen a červenec by přibyl nový měsíc Sol. A protože třináctkrát osmadvacet dává 364, zbývající den by stál zvlášť, mimo běžné týdny. V přestupném roce by přibyl ještě jeden takový den.

To je na první pohled překvapivě elegantní.

Každý měsíc by začínal stejným dnem v týdnu. Každé osmé, patnácté nebo dvaadvacáté by vždy připadalo na tentýž den. Všechny měsíce by byly stejně dlouhé, takže by se mnohem snáz porovnávaly příjmy, výdaje nebo pracovní výsledky. Nemuseli bychom neustále zjišťovat, kolik pracovních dnů má právě tento měsíc. A konečně by se člověk nemusel před vyplněním formuláře ujišťovat, že třicátého února opravdu neexistuje.

Třináct měsíců by nám nepřidalo ani jeden den života. Jen bychom ho konečně rozdělovali do stejně velkých přihrádek.

Samozřejmě by to neznamenalo automaticky více dovolené nebo další výplatu. Roční plat rozdělený do třinácti částí je pořád stejný roční plat. Ale pro plánování a porovnávání by to mohlo být mnohem přehlednější. Čtyři týdny jsou čtyři týdny bez ohledu na to, jak se měsíc jmenuje. A pokud chcete vědět, jestli jste tento měsíc utratili víc než minulý, nemusíte nejdřív řešit, že jeden z nich byl o tři dny delší.

Nezůstalo přitom jen u teorie. Kodak, firma, kterou si většina lidí spojuje s fotografováním, používal třináctiměsíční kalendář interně po většinu minulého století. Více než šedesát let. Zatímco zákazníci ukládali fotografie podle běžných dat, firma si vlastní práci organizovala podle pravidelnějšího systému. Připadá mi docela příznačné, že společnost vyrábějící prostředky k uchovávání vzpomínek měla pro jejich časové zařazení dvě různé soustavy.

Přesto se třináct měsíců nikdy nestalo všeobecně přijatým standardem. Nikdo nám tenhle kalendář nezrušil, protože jsme ho jako svět nikdy společně nezavedli. Ale rozhodně nešlo o nějaký zapomenutý nápad bez praktického využití.

Tady bych měla vyřídit jednu oblíbenou představu. Třináct měsíců po osmadvaceti dnech sice vypadá přirozeněji, ale příroda sama podle toho nefunguje. Měsíc na obloze potřebuje od novu k novu přibližně devětadvacet a půl dne. Ani často zmiňovaný osmadvacetidenní menstruační cyklus není univerzální biologické pravidlo. Lidské cykly se liší a mění. Pravidelný čtyřtýdenní měsíc je hlavně dobrý nápad pro náš týdenní kalendář. Není to přesný opis toho, co dělá Měsíc na obloze.

A právě tady je zajímavý Vietnam, kde teď žiju. V běžném životě používáme stejný kalendář jako v Evropě, ale pro Tết a řadu dalších svátků je důležitý také tradiční âm lịch. Ten sleduje měsíční fáze i sluneční rok. Některé roky má dvanáct měsíců, jiné třináct. Vložený měsíc pomáhá tomu, aby se měsíční cykly příliš nevzdálily ročním obdobím. Takže když se člověk zeptá, jestli už někde mají třináct měsíců, odpověď je ano. Jen to neznamená třináct stejně dlouhých měsíců jako u Cotswortha.

A vietnamské názvy mají dokonce vlastní drobnou kalendářní záhadu. Tradiční první lunární měsíc se jmenuje tháng Giêng, poslední tháng Chạp, ale jedenáctému se říká také tháng Một. Přitom một znamená jedna. Je to pozůstatek staršího způsobu počítání, v němž měl tento měsíc kolem zimního slunovratu postavení začátku cyklu. V dnešním občanském kalendáři přitom tháng Một znamená leden.

Takže zatímco Evropané mají sedmičku v devátém měsíci, Vietnamci mohou mít jedničku v jedenáctém. Vypadá to, že jakmile lidstvo začne měřit čas, dřív nebo později si vytvoří systém, u kterého musí potomkům vysvětlovat, proč čísla neodpovídají názvům.

A ještě lepší je, že stará čeština měla dokonce výraz pro vložený měsíc. Ve středověkém slovníku se objevuje hrudnec, překlad latinského označení pro dodatečný měsíc. Neznamená to, že se v českých zemích běžně žilo podle třináctiměsíčního kalendáře. Znamená to jen, že představa měsíce navíc nebyla našim předkům nijak cizí.

Upřímně, hrudnec má něco do sebe. Jen si nejsem jistá, jestli bych chtěla vysvětlovat, proč si beru dovolenou v hrudnci. Už teď se občas špatně domlouvá i obyčejný červenec.

Proč jsme tedy ten pravidelnější systém nezavedli?

Největší problém je překvapivě schovaný v tom, co na něm působí nejhezčeji. Aby všechna data připadala pořád na stejné dny, musel by se jeden nebo dva dny v roce vyjmout z nepřetržitého sledu sedmidenních týdnů. Kalendářně by existovaly, ale nebyly by pondělím, úterým ani nedělí. Pro plánování dovolené to nemusí znít jako zásadní problém. Pro náboženské komunity, které dodržují nepřerušený sedmidenní cyklus, už ano. Právě kvůli tomu proti podobným reformám vznikal výrazný odpor. A tentokrát nešlo jen o tvrzení, že se něco vždycky dělalo určitým způsobem, takže to tak musí zůstat.

Další komplikace by přišly velmi rychle. Třináct se například špatně dělí na čtyři stejná čtvrtletí, což je poněkud nepříjemná vlastnost kalendáře navrženého mimo jiné kvůli účetnictví. Musely by se měnit smlouvy, splátky, školní roky, výplatní termíny, databáze a software. Historické události by bylo nutné převádět mezi starými a novými daty. Narozeniny by nezmizely, ale u části lidí by dostaly jiné označení. A všechny země by se musely dohodnout, kdy se vlastně začne.

Jeden člověk si může pořídit lepší plánovací systém během odpoledne. Pokud ale podobnou změnu neudělají i ostatní, skončí hlavně s tím, že musí udržovat dvě tabulky místo jedné.

To samozřejmě neznamená, že změny nejsou možné. V českých zemích se při přechodu na gregoriánský kalendář kdysi prostě přeskočilo několik dat. Člověk šel spát jednoho dne a ráno se probudil s kalendářem posunutým o deset dní. Ani v jednotlivých částech země se přechod neuskutečnil současně. Přesto se to zvládlo, protože starší kalendář se postupně rozcházel se slunečním rokem a změna opravovala skutečný problém.

Podobně se s rozvojem železnice začal sjednocovat čas. Dříve si jednotlivá města mohla vystačit s místním časem podle polohy Slunce. Jenže jakmile potřebujete naplánovat příjezd vlaku z jiného města, začne být několikaminutový rozdíl podstatnější. Jednotný čas byl praktičtější, a tak se postupně prosadil. Někdy opravdu dává smysl přestat dělat věci tak, jak se dělaly vždycky.

Jindy se ale reforma povede až příliš důkladně. Francouzi po revoluci zkoušeli kalendář s pravidelnými třicetidenními měsíci a novými názvy. Na papíře docela elegantní věc. Jenže zároveň zavedli desetidenní týden. Když jste byli zvyklí na den odpočinku po sedmi dnech, možnost odpočívat až po deseti vám asi nepřipadala jako zvlášť působivý pokrok. Nakonec se vrátili ke starému kalendáři. Ukázalo se, že tabulka může být přehlednější, zatímco život podle ní nikoli.

A teď přichází detail, který mě na tom všem baví skoro nejvíc. Některé velké firmy už dnes nepravidelné měsíce obcházejí tím, že si pro účetnictví vytvářejí vlastní kalendáře. V maloobchodu se například používá systém 4-5-4, který střídá období o čtyřech, pěti a čtyřech týdnech. Lépe se tak porovnávají prodeje a počet víkendů. Občas se musí přidat další týden, ale pro daný účel to funguje lépe než běžné měsíce.

Takže jsme zjistili, že náš kalendář některé výpočty komplikuje, a vyřešili jsme to tím, že jsme si vedle něj pořídili další kalendář.

Je v tom něco velmi lidského. Když už celý svět používá jeden systém, je někdy jednodušší postavit vedle něj opravný než přesvědčit celý svět, aby přešel na nový. A potom samozřejmě potřebujeme převod mezi oběma. K tomu nejlépe další tabulku.

Neříkám, že bychom měli zítra povinně zavést třináct měsíců. Ten návrh má skutečné slabiny a lidé, kterým by zkomplikoval život, nejsou méně důležití než firmy, kterým by usnadnil účetnictví. Ale líbí se mi, že někdo dokázal vzít něco tak samozřejmého, jako je kalendář, a položit jednoduchou otázku: musíme to mít opravdu takhle?

Protože kdybychom dnes začínali úplně od nuly, nejsem si jistá, že by někoho napadlo navrhnout právě dvanáct různě dlouhých měsíců, z nichž jeden je podezřele krátký a další čtyři se jmenují podle čísel, která na ně nesedí. Asi bychom hledali něco pravidelnějšího. Nebo bychom se alespoň zeptali, jestli to tak musí být.

Jenže nezačínáme od nuly. Máme tisíce let historie, miliardy lidí, smlouvy, školy, kalendáře, svátky a programy, které už se s tím vším nějak naučily žít. Část hodnoty dnešního kalendáře tedy nespočívá v jeho dokonalosti, ale v tom, že stejnému datu rozumíme téměř všichni.

Třináctý měsíc bych si přesto docela ráda vyzkoušela. Jen bych předtím chtěla písemné potvrzení, že s ním automaticky nepřichází i třinácté nájemné.