Některé zprávy se obejdou skoro bez slov. Přijde odkaz na článek, screenshot něčeho absurdního, video, které má asi dvanáct zhlédnutí, nebo věc z e-shopu, u které není úplně jasné, proč vůbec existuje. K tomu krátké „tohle by se ti líbilo“. Někdy ani to ne. Jen vám někdo něco pošle a vy docela dobře chápete proč.
Mám tenhle typ zpráv ráda. Ne nutně kvůli tomu, co obsahují, i když se odesílatel občas trefí opravdu dobře. Líbí se mi spíš těch pár vteřin, které jim předcházely. Někdo si prohlížel něco úplně jiného, narazil na něco zajímavého nebo naprosto pitomého a najednou si vzpomněl zrovna na mě. Nebyli jsme domluvení, že si napíšeme, nepotřebovala jsem nic vyřešit a vlastně ani nebyl žádný zvláštní důvod mě kontaktovat. Jen se mu v hlavě propojily dvě věci, které spolu do té chvíle zdánlivě nesouvisely.
Docela mě zajímá, jak taková spojení vznikají. Každý máme vlastní, trochu nesystematickou sbírku věcí, které nás zajímají, baví nebo nám z nějakého důvodu připadají pozoruhodné. Některé jsou předvídatelné. Kdo mě trochu zná, nejspíš nebude překvapený, že mě zajímají jazyky, technologie nebo zvláštnosti internetové kultury. Vedle toho ale existuje spousta drobností, které bych o sobě nikdy neuvedla do žádného profilu, protože by mě ani nenapadlo považovat je za součást své osobnosti. Prostě si jich všímám. Někdy víc, než by bylo rozumné.
Sama občas fotografuju spíš okraje vlastní přítomnosti. Stín na zemi, nohy ve vodě, světlo na kůži. Vedle toho si ukládám odkazy, screenshoty a různé náhodné objevy, které spolu nemají skoro nic společného. Kdyby se někdo pokusil z jejich výběru sestavit přehled mých zájmů, nejspíš by dostal dost zvláštní výsledek. Přitom mi každá ta věc v nějakém okamžiku připadala hodná pozornosti. Jen bych asi nedokázala vysvětlit proč, aniž bych u toho zněla trochu podezřele.
Lidé, kteří nás znají, si někdy začnou všímat i toho, čeho si všímáme my. Nemusí je zajímat stejné věci. Stačí, že si zapamatují naši reakci, poznámku pronesenou někdy dávno nebo zvláštní nadšení pro něco, co jim samotným nic moc neříká. Takové informace si o druhých ukládáme dost nahodile. Nikdo nám neřekne, které budou později užitečné. A přesto nám některé utkví tak dobře, že si na ně vzpomeneme i v úplně jiné situaci.
Někdo si nepamatuje jen to, co mám ráda. Začne si všímat i toho, čeho si všímám já.
U knih mám třeba mnohem radši doporučení „mně to úplně nesedlo, ale myslím, že tobě by mohlo“ než sebevědomé tvrzení, že něco prostě musím číst. Ten druhý nemusí měnit názor na knihu ani předstírat nadšení. Jen dokáže oddělit vlastní vkus od toho mého. Možná bych si takovou knihu sama nikdy nevybrala, ale někdo v ní rozpoznal něco, co by mohlo zajímat zrovna mě. Dokonce i tehdy, když jemu samotnému nic moc neříkala.
Právě to mě na podobných doporučeních zajímá. Když mi někdo pošle článek o určitém tématu, nemusí to vůbec znamenat, že ho sám považuje za zajímavý. Třeba ho ani nedočetl. Mohl jen narazit na nadpis, který mu připomněl něco, co jsem kdysi říkala. Nebo našel podivný výrobek, který by si nikdy nekoupil, ale má docela přesnou představu, jak bych na něj reagovala já. To, co mi někdo posílá, mi tak někdy prozradí víc o jeho představě mě samotné než o tom, co má rád on.
A tu představu vlastně jinak moc často nevidíme. Můžeme se někoho zeptat, jak nás vnímá, ale pravděpodobně dostaneme nějakou zdvořilou směs vlastností, které se dobře říkají nahlas. Zajímavější bývá, když to vyjde najevo mimoděk. Třeba právě ve chvíli, kdy mi někdo pošle něco tak zvláštního, že bych si to sama se sebou vůbec nespojila.
Na podobném sdílení mám ráda ještě jednu věc. Nepotřebuje zvláštní příležitost a většinou ani dlouhou konverzaci. Nemusíme si nejdřív vyměnit obvyklé otázky, jak se máme a co je nového. Což oceňuju, protože na otázku, jak se mám, občas sama nemám odpověď, která by byla současně pravdivá, stručná a nevyžadovala dalších dvacet minut vysvětlování. Často se mám prostě nějak. Zatímco na zajímavý odkaz nebo screenshot naprosté internetové absurdity se reaguje docela snadno.
Někdy z toho vznikne rozhovor, jindy pošlu jen emoji a dál se nic neděje. Je příjemné, když kontakt s druhým člověkem nemusí být pokaždé událost, na kterou si oba vyhradíme čas a připravíme nějaký smysluplný obsah. Někdo mi prostě chtěl něco ukázat. Můžu se k tomu vrátit později, nebo se jen pousmát a pokračovat v tom, co jsem dělala. Nemusím z toho vyrábět další společenský závazek.
A nechci z každé takové zprávy dělat důkaz hlubokého přátelství něco většího, než ve skutečnosti je. Někdy je video prostě jen vtipné. Občas člověk pošle třetí odkaz za deset minut, protože zrovna objevil velmi specifickou část internetu a zjevně v ní potřebuje společnost. To je taky docela dobrý důvod někomu napsat. Nemusí se za tím skrývat žádný hlubší význam.
Jenže co když se ten druhý vůbec netrefí? Pošle vám něco s očividným přesvědčením, že vás to nadchne, a vy si při otevření říkáte, odkud tuhle představu vlastně vzal. Možná si zapamatoval nějaký váš zájem z doby, kdy jste se poznali. Možná jste o určitém tématu jednou mluvila tak dlouho, že si vás s ním spojil natrvalo, zatímco vy už jste na něj dávno zapomněla. Nebo jednoduše špatně odhadl, co vás baví. Ani jedno nemusí znamenat, že vás nezná.
Přijde mi docela zvláštní, kolik různých verzí sebe samých nejspíš máme uložených u ostatních lidí. Někdo si nás pamatuje podle hudby, kterou jsme poslouchali před několika lety. Jiný podle názoru, který už dávno nezastáváme, nebo podle jedné naprosto nevýznamné poznámky, která mu z nějakého důvodu utkvěla. Sami si přitom své zájmy průběžně měníme, některé opouštíme a jiné objevujeme, často bez potřeby to komukoliv oznamovat.
V cizích hlavách máme zřejmě spoustu záložek, o kterých sami nevíme. A některé už budou pěkně zastaralé.
Takové doporučení může být zvláštním setkáním s vlastní minulostí. Člověk zjistí, že ho někdo pořád spojuje s věcí, na kterou sám několik let nepomyslel. Někdy je to milé, jindy trochu komické. A někdy i nepříjemné, pokud má pocit, že ho ten druhý už dlouho vnímá jen podle toho, jaký býval. Je totiž rozdíl mezi tím, když si někdo pamatuje můj starý zájem, a tím, když se nedokáže smířit s tím, že už mě nezajímá.
U těch malých doporučení ale většinou není potřeba řešit přesnost tak přísně. Kdyby se každý musel před odesláním odkazu ujistit, že odpovídá všem mým aktuálním zájmům, asi bych dostávala podstatně méně zpráv. Navíc ani já nemám vždycky jasno v tom, co se mi bude líbit. Občas mě zaujme něco, co bych si sama nikdy nevyhledala, a jindy mě nechá úplně chladnou věc, která by podle všech dostupných informací měla být přesně pro mě. Bylo by trochu nespravedlivé očekávat od ostatních větší přesnost, než jaké jsem schopná sama.
Vlastně ani nechci, aby se každý trefil. Mám ráda možnost být překvapená, objevit něco mimo vlastní obvyklé zájmy nebo zjistit, že o mně má někdo trochu jinou představu, než bych čekala. I nepovedené doporučení může vést k docela zajímavému rozhovoru. Třeba zjistím, že si ten druhý pamatuje něco, co jsem sama považovala za zapomenuté. Nebo že v mém vkusu vidí souvislost, která mě nikdy nenapadla.
A hlavně se taková představa může změnit. Když někomu řeknu, že mě určitá věc už nebaví, neznamená to, že si mě předtím špatně všímal. Jen se o mně právě dozvěděl něco nového. Příště si třeba vzpomene u něčeho úplně jiného. A možná mě překvapí znovu, tentokrát z jiného důvodu.
„Tohle by se ti líbilo“ je nakonec vždycky trochu odhad. Může být přesný, zastaralý nebo úplně vedle. Přesto mám ráda, že někoho napadne mi něco poslat, i když si nemůže být jistý, jak zareaguju. Nemusí přece vědět všechno o tom, jaká jsem teď.
Až mi příště někdo pošle něco, u čeho vůbec nepochopím, proč si vzpomněl zrovna na mě, asi se ho prostě zeptám.
Docela by mě zajímalo, co v tom viděl.