Na internetu existuje zvláštní typ člověka, který vás nesleduje, ale sleduje vás dlouhodobě. Neodebírá vaše příspěvky, pouze přesně ví, co píšete, jak často to píšete, jak působíte, co vám údajně chybí a v čem byste se měli změnit. Čistě náhodou se také opakovaně objevuje pod vašimi příspěvky, kde vám ochotně vysvětlí, že se mu vlastně vůbec zobrazovat nechcete.

Údajně za to může feed. Feed je v tomto vyprávění skoro nadpřirozená síla. Ukáže příspěvek, otevře vlákno, připraví gif, napíše několik komentářů a ještě člověka přinutí vrátit se příště. Uživatel je zcela bezmocný. Pouze sedí a algoritmus jeho rukama opakovaně komunikuje s někým, koho nechce číst. Skutečnost je bohužel méně poetická. Feed může něco zobrazit. Nemůže za člověka napsat čtvrtou odpověď.

Mute existuje. Block existuje. Obojí je jednodušší než dlouhodobě navštěvovat něčí příspěvky a při každé návštěvě znovu oznamovat, že jejich autor není zajímavý, originální, sebereflexivní nebo dostatečně skromný. Někteří lidé však nepovažují ignorování za dostačující řešení. Potřebují, aby člověk, kterého nechtějí číst, zároveň věděl, že ho nechtějí číst. Ideálně opakovaně a pod jeho vlastním obsahem.

Je to zvláštní forma digitálního obdivu. Možná i masochismu. Dobrovolně vyhledávat něco, co mi vadí, abych mohla veřejně dokumentovat, jak moc mi to vadí. V běžném životě bych asi také každý týden nechodila do restaurace, kterou nesnáším, jen abych personálu připomněla, že mě jejich jídlo nedokáže obohatit. Na sociálních sítích to ale někteří lidé považují téměř za občanskou povinnost.

Moje urážka je pouze pocit. Váš charakter je ověřený fakt.

Nejzajímavější bývá pojistka, kterou si takový člověk připraví předem. Jeho výroky nejsou tvrzení. Jsou to jen názory, pocity, hodnocení, humor nebo nadsázka. Když někoho nazve hloupým, namachrovaným nebo člověkem bez sebereflexe, nic vlastně netvrdí. Pouze sdílí svůj momentální vnitřní svět. Jakmile se však druhý člověk ohradí, jeho reakce se okamžitě promění v důkaz. Důkaz přecitlivělosti, arogance, nedostatku nadhledu nebo neschopnosti přijmout kritiku.

Vlastní slova jsou tekutá a nezávazná. Cizí osobnost je naopak pevně prozkoumaný objekt. Tento systém je velmi praktický. Umožňuje říct skoro cokoli a zároveň zůstat člověkem, který přece nic takového neřekl. Stačí každou urážku zpětně prohlásit za legraci. Pokud se druhý nezasměje, problém není ve vtipu, ale v jeho charakteru. Pokud odpoví ostře, prokázal nedostatek slušnosti. Pokud neodpoví, nejspíš neměl argument. Výsledek je připravený tak, aby autor osobního výpadu nemohl prohrát. Nevede diskusi. Rozdává role. Sobě přidělí nadhled, zkušenost a humor, druhé straně přecitlivělost, mládí a potřebu sebereflexe.

Věk v tom často hraje překvapivě velkou roli. Ne jako zdroj konkrétní zkušenosti, která by mohla něco vysvětlit, ale jako všeobecné oprávnění hodnotit mladší lidi. Člověk byl na internetu déle, zažil více platforem, pamatuje telefonní budky a zřejmě tím získal doživotní moderátorská práva. Zvlášť mladší žena má v takové konverzaci poměrně omezený výběr. Může být tichá a skromná, potom je snad přijatelná. Jakmile mluví sebevědomě, machruje. Když použije ironii, je drzá. Když reaguje stejnou ostrostí, jakou někdo použil proti ní, nemá respekt ke starším. Když se odmítne nechat poučovat, chybí jí sebereflexe.

Mladší člověk zkrátka nesmí pouze nesouhlasit. Nejdřív musí absolvovat malý obřad uznání autority. Ideálně potvrdit, že starší diskutující je zkušenější, moudřejší a především klidnější, a to i v případě, že právě píše pátý komentář pod příspěvek člověka, který ho údajně nedokáže ničím překvapit. Skutečně vyrovnaní lidé obvykle nemají potřebu opakovaně vysvětlovat, jak jsou vyrovnaní. Stejně jako lidé, které někdo nezajímá, většinou nenosí v hlavě poměrně podrobný archiv jeho tvorby.

Samostatnou kapitolou, kterou zde naštěstí dělat nebudu, je vztah k vlastnímu obsahu. Není nic špatného na sdílení historických fotografií, článků, obrázků, memeček nebo cizích zajímavostí. Internet je z velké části založený na tom, že někdo něco najde a ukáže to dál. Dobré kurátorství může mít větší hodnotu než tisící původní názor na stejné téma. Poněkud úsměvné to začne být ve chvíli, kdy člověk postaví většinu vlastní přítomnosti na nalezeném materiálu a zároveň se začne chovat jako komise pro originalitu ostatních.

Cizí obrázek, cizí fotografie, cizí článek, krátký popisek. Nejosobitější autorský výkon pak přichází ve chvíli, kdy je potřeba někoho shodit, poučit nebo mu vysvětlit, že se příliš cpe do prostoru. Neznamená to, že takový člověk neumí napsat nic vlastního. Umí. Jen bývá nápadné, že jeho nejsilnější hlas zazní právě při posuzování druhých.

Možná je to jednodušší než skutečně něco říct. Osobní soud nepotřebuje zdroj, argument ani zvláštní představivost. Stačí vybrat člověka, přidělit mu vlastnost a počkat, zda se ohradí. Jakákoli odpověď může být následně použita jako potvrzení původního rozsudku.

Dlouhá přítomnost na internetu není mandát. Někdy je to jen dlouhá přítomnost na internetu.

Po určité době totiž vzniká internetový štamgast. Člověk, který je v jednom prostoru tak dlouho, až si začne plést znalost prostředí s jeho vlastnictvím. Zná další pravidelné uživatele, pamatuje staré spory, má své oblíbené terče a postupně získá pocit, že novější lidé vstupují do jeho podniku. Nikdo ho nejmenoval správcem, rozhodčím ani předsedou komise pro vhodné chování. Přesto komentuje, kdo se kam cpe, kdo si příliš dovoluje, kdo machruje a kdo by měl zaujmout skromnější místo.

Je to hospodský štamgast, který sedí roky u stejného stolu a jednoho dne si začne myslet, že mu patří hospoda. Neplatí nájem, nečepuje pivo a nemá klíče. Pouze ho tam všichni vídají dostatečně dlouho na to, aby jeho přítomnost začala působit jako součást vybavení. Pak někdo nový vejde, objedná si po svém a štamgast má pocit, že byl narušen řád.

Nejabsurdnější na tom je, že za vetřelce označí člověka, pod jehož příspěvky chodí sám. Tvrdí, že se mu někdo cpe do feedu, zatímco on se opakovaně cpe do jeho komentářů. Zlobí se na cizí viditelnost a řeší ji tím, že jí věnuje další pozornost. To už není obrana vlastního prostoru. Je to potřeba dohlížet na cizí.

Sociální síť ale není soukromá hospoda několika pamětníků. Nikdo nezískává právo veta tím, že přišel dřív, napsal více komentářů nebo déle sledoval, jak se ostatní střídají. Věk může přinést zkušenost a zkušenost může přinést nadhled. Ani jedno není automatické a už vůbec se to neprokazuje tím, že člověk opakovaně chodí pod cizí příspěvky rozdávat osobnostní posudky.

Někdy je starší a zkušenější člověk skutečně starší a zkušenější. A někdy je to jen internetový štamgast, kterého už dlouho nikdo neupozornil, že obtěžuje ostatní hosty.