Existují problémy, na které má společnost poměrně přesný postup. Když ztratíte občanský průkaz, jdete na úřad. Když potřebujete zaplatit daň, stát vám to včas připomene. Když onemocníte, můžete jít k lékaři. Když ale už třetí týden odkládáte telefonát, který bude trvat přibližně devadesát sekund, neexistuje žádná přepážka, kam byste s tím mohli přijít. Máte jen telefon, rostoucí pocit viny a další den, během kterého si několikrát řeknete, že to uděláte odpoledne.

Právě proto si myslím, že nám chybí Odkládárna. Nosily by se tam všechny drobné úkoly, které jsou objektivně jednoduché, ale z nějakého důvodu kolem nich v hlavě vznikla administrativní zóna smrti. Objednat se k zubaři, odpovědět na e-mail, který je po pěti dnech už trapné otevřít, vrátit balík, vyfotit stav elektroměru nebo zavolat pojišťovně kvůli věci, kterou by pojišťovna pravděpodobně vyřešila za dvě minuty, kdyby ovšem předtím nehrálo osm minut Vivaldiho jaro.

Pracovník Odkládárny by se neptal, proč jste to neudělali dřív. To je zásadní. Jakmile se někdo zeptá, proč jste jednoduchý úkol neudělali dřív, okamžitě se z něj stane složitější úkol, protože k němu přibude obhajoba dosavadního života. Musíte vysvětlit, že nejdřív nebyl vhodný čas, potom už bylo pozdě, další den jste na to zapomněli a pak se to dostalo do fáze, kdy jste na to sice nezapomněli ani na minutu, ale právě proto jste to nedokázali udělat.

V Odkládárně by nikdo nesoudil. Pracovník by si věc převzal, profesionálně ji položil na stůl a řekl: „Ano, tohle je typický případ. U telefonátů bývá čekací doba tři až šest týdnů.“ Možná by se ukázalo, že samotná existence Odkládárny by polovinu lidí přiměla úkol dokončit cestou tam. Podobně jako si člověk někdy uklidí byt těsně před příchodem uklízečky, aby si o něm nemyslela něco špatného.

Vedle Odkládárny by měla stát Dospělárna. Byla by určena pro všechny chvíle, kdy je člověk podle data narození plně svéprávný, ale podle vnitřního pocitu by potřeboval zavolat někomu dospělému. Problém je, že po určitém věku už není jasné, kdo přesně tím dospělým je. Člověk postupně zjistí, že lidé, kteří vypadali, že mají život vyřešený, pouze mluvili pomaleji, vlastnili šanon a dokázali bez zaváhání říct slovo „vyúčtování“.

Do Dospělárny by se chodilo se smlouvami, dopisy z úřadu, nabídkami nového tarifu, formuláři a obálkami, které už svým vzhledem naznačují, že uvnitř nebude nic příjemného. Pracovnice by si dokument přečetla, několikrát se vrátila na začátek, povzdechla si a řekla: „Nevím, proč je to napsané takto, ale myslím, že po vás chtějí podpis.“

To by často stačilo.

Dospělost možná není stav, kdy člověk všemu rozumí. Možná je to jen období, kdy už svou zmatenost musí podepisovat vlastním jménem.

Součástí Dospělárny by bylo malé oddělení pro překlad úředních dopisů do češtiny. Ne z cizího jazyka, ale z češtiny, kterou používají instituce, když zřejmě nechtějí působit dojmem, že je za textem konkrétní člověk. Věta „dostavte se bez zbytečného odkladu“ by se přeložila jako „přijďte tento týden“. „V případě nedoložení požadovaných náležitostí může být řízení zastaveno“ by znamenalo „přineste ten papír, jinak to celé zrušíme“. A výraz „výše uvedený subjekt“ by byl nahrazen jménem člověka, o kterém se mluví už třetí odstavec.

Mám podezření, že by taková služba snížila společenskou úzkost víc než většina meditačních aplikací. Člověk totiž často nepotřebuje uklidňující hudbu a dechové cvičení. Potřebuje jen vědět, jestli má někam přijít osobně a zda si má vzít občanku.

Pro noční hodiny bych otevřela Nočerku. Vlastně jsem ji nevymyslela až pro tento text. Zmínila jsem ji už před nedávnem a od té doby mám pocit, že ten nápad má větší potenciál než jen jeden vtipný příspěvek. Čím déle o ní přemýšlím, tím víc mi připadá jako místo, které by si svou klientelu našlo skoro okamžitě.

Nočerka by fungovala přibližně od půlnoci do čtyř ráno a byla by určena pro lidi, kteří nespí, ale zároveň nechtějí tvrdit, že vedou noční život. Spíš strategicky přežívají dobu mezi okamžikem, kdy měli jít spát, a okamžikem, kdy už je trochu trapné jít spát.

Prodávaly by se tam instantní nudle, ledová káva, nabíječky, náplasti, obyčejné rohlíky a malé porce něčeho teplého. Žádná hlasitá hudba ani agresivní zářivkové světlo, které z člověka ve dvě ráno udělá podezřelého i v jeho vlastních očích. Nikdo by se neptal, proč jste vzhůru, co se stalo nebo jestli je všechno v pořádku. Prodavačka by jen kývla způsobem, který říká, že chápe. Někdy člověk potřebuje nudle a chvíli nebýt vysvětlován.

Nočerka by nic nepředstírala. Byla by trochu ospalá, trochu unavená a nikdo by tam nemusel být zajímavý. Člověk by si koupil jídlo, chvíli postál u lednice s nápoji a měl pocit, že není jediný, kdo se dostal příliš daleko do noci bez nějakého zvláštního důvodu.

Přes den by mohla fungovat Omluvenkárna. Člověk by tam přišel a řekl, že dnes nemá kapacitu. Nemusel by mít horečku, zlomenou nohu ani přesvědčivou rodinnou tragédii. Stačilo by, že celý týden odpovídal, vyřizoval, poslouchal, někam chodil a nyní už není schopen být milý způsobem, který by nevyžadoval herecký výkon.

V Omluvenkárně by dostal potvrzení, že dnes nemusí být produktivní, společenský, inspirativní ani vděčný. Potvrzení by platilo do následujícího rána a nebylo by možné proti němu podat odvolání. Doporučovalo by se teplé jídlo, omezená komunikace a zákaz rozhodování, které může počkat do rána. Spoustu věcí totiž dokážeme přijmout až ve chvíli, kdy je někdo vytiskne, orazítkuje a přestane je považovat za povahovou vadu.

Odpočinek se stále často bere jako odměna za dostatečně kvalitní vyčerpání. Nestačí být unavený. Člověk musí mít důkaz, ideálně několik schůzek, náročný týden a lehce dramatický výraz. Teprve potom si může dovolit říct, že dnes nic nebude. Kdyby jen řekl, že se mu nechce, znělo by to podezřele. Jako by odpočinek bez předchozího kolapsu byl trochu nepoctivý.

A pak by samozřejmě existoval Stížnostomat. Vypadal by podobně jako automat na jízdenky a stál by na místech, kde lidé obvykle zjistí, že už nemají sílu být rozumní. Na nádražích, v obchodních centrech, před úřady a možná i vedle samoobslužných pokladen.

Člověk by před něj přišel a mohl by mu říct všechno, co ho během dne naštvalo. Že mu někdo poslal hlasovou zprávu dlouhou šest minut. Že kurýr napsal „jsem před domem“, ačkoli byl před jiným domem. Že aplikace vyžaduje nové heslo, které nesmí být stejné jako žádné z předchozích dvanácti, ale zároveň si ho má člověk pamatovat. Že mu někdo napsal „můžu se na něco zeptat?“ a potom byl dvacet minut offline.

Stížnostomat by nic neřešil. To je podstatné. Ne každý problém potřebuje řešení, perspektivu nebo lekci vděčnosti. Některé situace byly prostě otravné a člověk nepotřebuje slyšet, že jiní lidé mají horší problémy nebo že ho to možná někam posune.

Ne každý problém potřebuje řešení. Některé potřebují jen nezávislé potvrzení, že opravdu byly otravné.

Po skončení by automat vytiskl malý lístek: „Vaše stížnost byla přijata. Situace byla objektivně nepříjemná. Nemusíte v ní hledat osobní růst.“

Myslím, že by lidé nosili tyto lístky v peněženkách déle než potvrzení o očkování. Občas by je vytáhli při hádce a položili na stůl jako důkaz, že už se k dané události vyjádřila nezávislá instituce.

Celý ten nápad samozřejmě zní trochu absurdně. Jenže čím déle o těch institucích přemýšlím, tím méně absurdní mi připadají. Máme poměrně dobře pojmenované chvíle, kdy člověk opravdu nezvládá život. Méně prostoru ale existuje pro chvíle, kdy ho sice zvládá, jen ho to stojí podivně mnoho sil. Pro telefonát, který nedokáže udělat. Pro dopis, kterému nerozumí. Pro únavu, která není diagnóza. Pro rozhodnutí, které není zásadní, ale už týden zabírá polovinu hlavy.

Takové věci se často považují za soukromé nedostatky. Člověk by měl být organizovanější, praktičtější, odolnější a nejlépe mít všechno zaznamenané v barevně sladěném kalendáři. Když to nezvládá, může si koupit plánovač, stáhnout aplikaci a přidat si další úkol, který bude muset pravidelně plnit.

Možná ale nepotřebujeme další metodu sebeřízení. Možná bychom občas potřebovali jen někoho, kdo řekne, že ten dopis je opravdu napsaný divně, že dnes nemusíme nic dokazovat a že některé věci nejsou životní lekce. Jsou jen nepříjemné.

Nemyslím, že skutečně otevřeme Dospělárnu, Odkládárnu nebo Stížnostomat, i když Nočerka by podle mě byla finančně soběstačná během prvního týdne. Část jejich práce si ale můžeme dělat navzájem. Přeložit někomu úřední dopis bez poznámky, že je přece úplně jasný. Sednout si vedle něj, než ten nepříjemný telefonát vyřídí. Potvrdit mu, že něco opravdu bylo otravné. Neptat se automaticky, proč to neudělal dřív.

A když ve dvě ráno potkáme někoho s instantními nudlemi a výrazem člověka, který se dostal příliš daleko na to, aby šel včas spát, nemusíme mu vysvětlovat spánkovou hygienu. Stačí kývnout. Jako že chápeme.