Český muž se v silvestrovském televizním pořadu převlékne za ženu. Dostane paruku, šaty, vycpaná prsa, kabelku a vysoký hlas, kterým začne vyprávět o nakupování, parkování a manželovi, jenž doma nikdy nic neudělá správně. Publikum se směje, herec se směje a moderátor se směje o něco hlasitěji než všichni ostatní, protože moderátoři televizních estrád patrně dostávají pokyn, že musejí každému vtipu potvrdit jeho existenci.

Nikdo nemá strach o děti. Nikdo se neptá, proč je muž oblečený jako žena v hlavním vysílacím čase, ani nevysvětluje, že muž je muž, žena je žena a že jakákoli nejasnost mezi těmito dvěma kategoriemi nevyhnutelně povede k rozpadu společnosti. Je Silvestr, takže mohou být muži ženami, ženy neschopné zaparkovat a národ šťastný.

Jakmile si ale muž vezme šaty mimo televizní studio, bez vycpaného výstřihu, bez orchestru a hlavně bez připravené pointy, část stejného publika začne být nervózní. V televizním pořadu šlo o tradiční českou zábavu, zatímco na ulici už by mohlo jít o ideologii, provokaci nebo něco, co se prý zbytečně vystavuje na veřejnosti. Rozdíl přitom není jen v oblečení. V televizní scénce většina stále přesně ví, kdo je muž, kdo předstírá ženu a proč je celé předstírání směšné. Po skončení čísla se herec převlékne zpátky, moderátor poděkuje sponzorovi sektu a svět je opět bezpečně rozdělený do známých škatulek.

Čím dál víc si všímám, že české společnosti často nevadí odlišnost samotná. Méně pohodlná je pro ni odlišnost, která si sama určuje, co znamená, jak bude vypadat a jestli se vůbec chce účastnit představení. Když má člověk jasný kostým, přidělenou roli a pointu, kterou většina zná dopředu, bývá všechno v pořádku. Publikum ví, kdy se smát, účinkující ví, co se od něj čeká, a nikdo nemusí příliš měnit svůj výklad světa.

Češi si rádi říkají, že si dokážou udělat legraci úplně ze všeho, a často to považují za důkaz zdravého nadhledu. V českém humoru může být terčem prakticky kdokoli. Slovák je trochu pomalejší Čech, který mluví roztomile, Pražák neumí existovat mimo kavárnu, Moravan pije slivovici a Rom je stále podezřele často člověk, jehož pracovní morálku hodnotí někdo, kdo právě dvě hodiny sedí v hospodě. Vietnamec stojí za pokladnou večerky, i kdyby měl ve skutečnosti doktorát a přišel si jen koupit rohlíky, žena neumí řídit a muž neumí najít máslo v lednici, i když stojí přímo před ním, což mu však nijak nebrání komentovat chod celé společnosti.

Každý má svůj výstup a český humor je v tomto ohledu téměř rovnostářský. Dokáže zredukovat skoro každého na jednu známou vlastnost a potom se tvářit, že právě tím dokázal, že nikomu nenadržuje.

Nechci tvrdit, že je každý stereotyp automaticky zlý nebo že by měl humor před uvedením absolvovat odbornou revizi a dostat razítko. Sama mám ráda suchý, nepříjemný a občas i docela černý humor. Nečekám, že se mnou budou všichni zacházet jako s porcelánovou vietnamskou panenkou vystavenou vedle rýžovaru a mísy s phở, ideálně ještě s malým štítkem vysvětlujícím, jak se ke mně kulturně citlivě přiblížit.

Spíš mě zajímá, kdo má vtip pod kontrolou a kdo smí rozhodnout, že je něco ještě jen sranda, zatímco reakce člověka, kterého se vtip týká, už je přecitlivělost nebo důkaz, že neumí žít v české společnosti. Schopnost dělat si legraci ze všeho se totiž často vykládá jako právo vyslovit cokoli, ale mnohem méně jako ochota přijmout, že někdo jiný odpoví, že tentokrát to příliš vtipné nebylo.

Česká tolerance často nekončí u odlišnosti. Končí ve chvíli, kdy si odlišný člověk začne určovat vlastní roli.

Vietnamci mají v Česku zvláštní postavení, protože se o nás často mluví jako o oblíbené a dobře integrované menšině. Jsme pracovití, tiší, rodinně založení, naše děti mají dobré známky a údajně neděláme problémy. To může být míněno jako pochvala a někdy jí bezpochyby také je. Jen je zajímavé, že popisuje především vlastnosti ideálního zaměstnance, spolehlivého souseda a člověka, který vám v neděli večer prodá mléko, baterky a něco, co jste původně vůbec nechtěli, ale bylo to hned vedle pokladny.

Oblíbený Vietnamec otevírá brzy, zavírá pozdě a příliš se neptá, proč se jeho pracovní doba stala současně národní charakteristikou, kulturní tradicí i službou českému obyvatelstvu. Jeho dítě nosí domů jedničky, vystuduje vysokou školu a ideálně potvrdí příběh o tom, že integrace funguje, když se člověk dost snaží a hlavně při tom nikoho příliš neruší.

Vietnamská kultura je vítaná jako jídlo, lampion, barevné šaty, festival nebo esteticky naservírovaná miska něčeho, co lze vyfotit na Instagram. To všechno je milé, voňavé a dobře se to vysvětluje. Méně pohodlná bývá vietnamská zkušenost ve chvíli, kdy obsahuje něco jiného než recept, přísnou matku, večerku a vděčnost.

Vietnamka může ve stand-upu vyprávět o rodičích, kteří považují známku dvě za první krok k životu pod mostem, o rýžovaru, který má v domácnosti vyšší postavení než někteří příbuzní, nebo o dětství stráveném za pokladnou. Publikum se směje a zároveň může mít příjemný pocit, že česká společnost je otevřená, protože se přece smějeme společně.

Když ale stejná žena začne mluvit o rasismu, podmíněném přijetí nebo o tom, že se necítí být hostem, bývá najednou příliš politická, příliš citlivá nebo příliš soustředěná na svůj původ. Přitom možná pořád mluví o stejném životě. Jen tentokrát nedodala punchline, která by publikum uklidnila.

Podobně fungují i jiné menšiny, pouze každá dostala trochu jiný scénář. Rom může být v hudebním pořadu symbolem talentu, vášně a spontánnosti, ale romská rodina v sousedním domě už nemusí vyvolat stejnou vlnu kulturního obdivu. Publikum miluje emoci, hudbu a temperament, pokud jsou na pódiu, časově omezené a dají se po skončení pořadu vypnout dálkovým ovladačem.

Slováci jsou zase skoro dokonale bezpeční, protože jsou dost blízcí na to, aby nepůsobili cize, ale stále dost odlišní, aby se z nich dalo dělat příjemné množství legrace. Jejich jazyk je roztomilý, jejich politici bizarní, jejich kopce krásné a jejich vztah k Čechům trochu připomíná rodinné setkání, na kterém se mají všichni rádi hlavně díky tomu, že už spolu nebydlí.

U lidí z Ukrajiny se zase snadno míchá solidarita se staršími představami o levné pracovní síle, stavbách, úklidu a přízvuku. Člověk může být současně statečný uprchlík, pracovitý zaměstnanec i podezřelý cizinec podle toho, co zrovna potřebuje veřejná debata potvrdit. Vtip se tomu přizpůsobí překvapivě rychle a obvykle si najde nejkratší cestu ke známému obrazu.

Každý z těchto příkladů je trochu jiný, ale spojuje je podmínka, že odlišnost musí být čitelná. Většina ji potřebuje rychle poznat, zařadit a pokud možno také vědět, co si z ní smí odnést. Hudbu, jídlo, pracovní výkon, přízvuk, veselou historku nebo alespoň pocit, že se dokáže smát sama sobě.

U queer lidí se přijetí často měří podle toho, jak dobře dokážou většinu pobavit, uklidnit nebo esteticky obohatit. Gay může být milovaný jako vtipný kamarád, módní poradce, kadeřník, televizní moderátor nebo člověk, který řekne něco drzého způsobem, který by heterosexuálnímu muži možná neprošel. Jeho odlišnost funguje, pokud přináší energii, barvu a trochu bezpečně dávkované extravagance.

Méně pohodlný bývá v okamžiku, kdy nechce být veselou vedlejší postavou, ale obyčejným člověkem, který mluví o rodině, právu, únavě nebo o tom, že nemá povinnost být nikomu sympatický. Lesba může být přijatelná jako erotická fantazie, ženský pár v reklamě nebo sympatická postava v seriálu, ale mnohem méně pohodlná je ve chvíli, kdy prostě řekne, že mužskou pozornost nepotřebuje a nehodlá se za to omlouvat.

Trans lidé se do české estrádní tradice vejdou paradoxně snadno, pokud jsou pouze imitováni. Muž v paruce je klasika, muž v šatech je silvestrovská zábava a ženský hlas v podání mužského komika bývá považovaný skoro za rodinné kulturní dědictví. Skutečný trans člověk, který nechce být parodií a nehodlá se na konci scénky převléct zpátky, už ale část společnosti znejistí.

Komik v ženském kostýmu potvrzuje, že všichni vědí, co je normální. Skutečný člověk se publika neptá, jestli jeho život správně pochopilo, a nedává mu ani uklidňující závěrečný potlesk.

Sebeironie přitom může být skvělá a někdy i osvobozující. Člověk si vezme stereotyp, který slyšel tisíckrát, otočí ho, přehání a na chvíli nad ním získá kontrolu. Stand-up umí říct nepříjemné věci v místnosti, která by je bez smíchu nepřijala, a právě v tom může být jeho síla.

Problém začíná ve chvíli, kdy se sebeironie promění v nepsané vstupné, bez kterého člověk nedostane právo říct nic vážného. Nejdřív musí ukázat, že má nadhled, že se neurazí a že zná všechny vtipy o sobě. Ideálně je také umí vyprávět lépe než lidé, kteří mu je opakují celý život. Teprve potom smí dodat, že některé věci možná vtipné nejsou.

Dobře integrovaný člověk je pak často ten, který se naučil vyprávět většině její oblíbené vtipy sám o sobě.

Možná právě proto se u menšin tak často oceňuje, že jsou milé, pracovité, sympatické, statečné nebo zábavné. Samotná existence nestačí, protože je potřeba něco přinést. Vietnamci mají být pracovití, Romové talentovaní, gayové vtipní, cizinci vděční a každý, kdo se nějak odlišuje, by měl být dost zajímavý, aby mohl reprezentovat pestrost společnosti, ale zároveň ne tak výrazný, aby začal měnit její pravidla.

Je to poměrně náročná disciplína. Člověk musí být vidět přesně tolik, aby se většina mohla pochválit svou otevřeností, ale ne tolik, aby začal mluvit vlastním hlasem a komplikovat připravený obraz. Může přinést barvu, jídlo, hudbu, vtip nebo dojemný příběh, jen by po publiku neměl chtít, aby se na chvíli přestalo dívat na pódium a podívalo se samo na sebe.

„Vždyť je to jen sranda“ je v tomto systému téměř univerzální odpověď. Zní nevinně, ale velmi elegantně přesouvá odpovědnost na člověka, kterému byl vtip určen. Autor už nemusí přemýšlet, co řekl, publikum nemusí přemýšlet, proč se směje, a terč musí dokázat, že je dost sebevědomý a dost vyrovnaný na to, aby se zasmál také.

Když se nezasměje, problém neleží ve vtipu, ale v jeho povaze, nedostatku nadhledu nebo špatně zvládnuté integraci. Často se říká, že si dnes lidé berou všechno příliš osobně. Možná ano, jen mi připadá zvláštní, že tuto radu dostávají hlavně lidé, kterých se daná věc osobně týká.

Ne každý vtip musí být chytrý, laskavý nebo společensky přínosný. Možnost udělat si legraci z kohokoli ale ještě neznamená nárok na jeho smích.

Svoboda projevu svoboda bez následné nepříjemné konverzace je samozřejmě příjemnější, ale není úplně totéž.

Někdy to skoro vypadá, že nejpohodlnější menšina je ta, která přijde na chvíli, pobaví sál a potom uvolní pódium. Silvestrovský muž v šatech je bezpečný, protože se po scénce převlékne zpátky. Vietnamská komička je bezpečná, pokud skončí u večerky, rýžovaru a přísné matky. Romský zpěvák je bezpečný, dokud dohraje píseň a nepokračuje debatou o bydlení. Gay je bezpečný, pokud přinese humor, styl a energii, ale nezmění večírek v rozhovor o tom, jak se mu ve skutečnosti žije.

Skutečný člověk ale není televizní scénka a nemusí být zábavný, roztomilý ani reprezentativní. Nemusí být symbolem pokroku, důkazem dobře zvládnuté integrace nebo kulturním obohacením, které lze vystavit na festivalu vedle stánku s jídlem. Může být protivný nebo nudný, špatně se oblékat a nemít žádný talent na stand-up, což je koneckonců právo, které většinová společnost využívá docela pravidelně.

Přijetí se možná nepozná podle toho, zda dokážeme zatleskat vietnamské komičce, dojmout se u romského zpěváka nebo se na Silvestra smát muži v paruce. Spíš podle toho, jestli dokážeme snést člověka, který nám za naši toleranci nenabídne recept, píseň, módní radu ani roztomilou historku o tom, jak se jeho rodina učila česky.

Česká estráda zvládne skoro každou menšinu. Připraví jí kostým, světla, několik známých stereotypů a bezpečné místo v programu, publikum zatleská a možná si na chvíli připadá otevřenější, modernější a schopné udělat si legraci úplně ze všeho.

Potíž začne ve chvíli, kdy si menšina napíše scénář sama.