Je mi pětadvacet a od starších lidí jsem doma v Česku mnohokrát slyšela, že dnešní hudba stojí za hovno. Že texty už nic neznamenají, interpreti neumějí zpívat, všechno je jen o sexu, penězích, drogách a předvádění se. Že dřív měly písně melodii, příběh, slušnost a něco, co se dnes obvykle nazývá úrovní, i když nikdo přesně nevysvětlí, v jakých jednotkách se úroveň hudby měří.

A víte co, někdy s nimi souhlasím. Když člověk poslouchá, co dnes dokážou někteří interpreti vypustit z úst, těžko se mu chce hájit současnost jen proto, že je současná. Ženy se v části dnešní tvorby objevují jako zaměnitelné tělo, odměna za úspěch, důkaz mužova postavení nebo další položka vedle auta, hodinek a peněz. Sexuální zkušenost muže se proměňuje v soutěžní disciplínu, ponižování ženy v punchline a její vlastní touha má hodnotu především tehdy, když potvrzuje jeho výkon. Někdy je to nadsázka, někdy role, někdy hra na gangstera a někdy možná jen snaha říct co nejodpornější větu dřív, než ji řekne někdo jiný.

Jako queer žena se s velkou částí tohoto pohledu nedokážu ztotožnit už vůbec. Nejen proto, že ženy vnímám také jako objekty vlastní přitažlivosti, ale hlavně proto, že je zároveň znám jako lidi. Vím, překvapivé. Připadá mi odpudivé poslouchat tvorbu, ve které je ženská postava viditelná téměř neustále, ale skutečný vnitřní život jí není přiznán skoro nikdy. Je všude, jen ne sama za sebe. Má tělo, vzhled, určitou míru dostupnosti a schopnost zvýšit mužovu hodnotu, ale mnohem méně často má vlastní hlas, humor, nejistotu, přání nebo právo rozhodovat, jak bude celý příběh pokračovat.

Bylo by tedy velmi snadné přijmout generační vyprávění, podle něhož se hudba pokazila někdy mezi příchodem internetu, autotunu a krátkých videí. Dřív se údajně zpívalo o lásce, dnes se zpívá jen o sexu. Dřív měli interpreti úctu k ženám, dnes z nich dělají předměty. Dřív měla kultura nějaké hranice, zatímco mladší generace je cynicky zbořila a ještě si jejich trosky natočila na telefon.

Jenže čím déle jsem tohle poslouchala, tím víc mě zajímalo, zda byla minulost skutečně tak nevinná, jak si ji ráda pamatuje. Nechtěla jsem dokazovat, že dnešní tvorba je ve skutečnosti skvělá. Často není. Chtěla jsem jen vědět, zda to, co mi na ní vadí, opravdu vzniklo až s mojí generací, nebo zda se jen změnil jazyk, kterým se starší kulturní vzorce vyjadřují.

A tak jsem se začala vracet hlouběji. Nejdřív k písním, které jsem už někde zaslechla, potom k jejich textům a nakonec k dalším skladbám, které se kolem nich začaly objevovat. Spadla jsem do králičí nory a čím hlouběji jsem se dostávala, tím podivnější věci jsem nacházela. Ne nutně stejně vulgární jako dnes. Často právě naopak. Byly uhlazenější, melodičtější, někdy roztomilé, nostalgické a vhodné pro televizní vysílání. Jenže pod tím slušným kabátkem se opakovaly obrazy, které mi připadaly velmi povědomé.

Velmi mladé dívky, které ještě nebyly dospělé, ale už se o nich mluvilo jako o předmětu mužského zájmu. Muži, kteří mezi sebou řeší dívku, její vzhled, dostupnost nebo možnost se k ní nějak dostat, zatímco její vlastní hlas v příběhu téměř nepotřebují. Dívky popisované přes nevinnost, plachost, nezkušenost a to, jak málo toho zatím vědí o světě. Jejich mládí nebylo vždy okolností, která by měla zkušenějšího muže přimět k opatrnosti. Často bylo právě tím, co mělo působit půvabně.

Najednou přede mnou nestála čistá minulost a zkažená současnost. Stály přede mnou dvě rozdílné podoby podobného pohledu. Dnešní tvorba může být hrubší, explicitnější a otevřeně ponižující. Ta starší ale dokázala tutéž nerovnost mnohem snadněji vydávat za romantiku, humor nebo neproblematickou součást života.

Dnes může být obsah brutálnější. Dřív měl ale častěji razítko normálnosti.

Nejde mi o dětské a vy jste to dělali taky. Nechci starším lidem vracet jejich kritiku jako tenisový míček a tvrdit, že jejich generace byla ještě horší. Každá doba měla jiné hranice, média i způsoby, jak o touze mluvit. Chci jen odmítnout pohodlnou představu, že misogynie začala s autotunem, sprostými slovy a sociálními sítěmi. Nezačala. Současná hudba ji často zesílila, zrychlila a zbavila zábran. Starší kultura ji ale uměla zabalit tak příjemně, že ji bylo možné zpívat u rodinného stolu.

Nejsem pamětnice Československa ani odbornice na jeho populární hudbu. Narodila jsem se osm let poté, co tato země přestala existovat. I když zkuste starším Vietnamcům vysvětlit, že Česko a Slovensko jsou už několik desetiletí dva samostatné státy. Můžete jim ukazovat mapy, vlajky a datum rozdělení, ale pro část z nich bude tenhle kout Evropy pořád Československo, jen se v něm někdo rozhodl zkomplikovat administrativu.

Čtenář, který s těmito písněmi vyrůstal, bude pravděpodobně znát jejich dobu a okolnosti mnohem důvěrněji než já. Může v nich slyšet první tanec, konkrétní léto, výlet s přáteli, rádio v kuchyni nebo hlas člověka, který už tu není. Já takovou zkušenost nemám. Ty skladby jsem nezažila jako novinky, ale jako hotové kulturní dědictví, které se dál přehrávalo v rádiích, televizi, hospodách, restauracích a na rodinných oslavách.

Vyrostla jsem v Česku, ne ve zvukotěsné místnosti. Staré písně se po rozpadu státu nevypařily a nečekaly v uzamčeném archivu jen na generaci, která je slyšela poprvé. Pokračovaly dál a dostávaly se také k lidem narozeným mnohem později. Některé melodie člověk pozná dřív, než vůbec ví, odkud je zná. Jsou součástí prostředí podobně jako televizní znělky nebo filmové věty, které dokážeme doplnit, přestože jsme celý film nikdy neviděli.

Starší posluchač může nejprve slyšet vlastní vzpomínku a teprve potom text. Já někdy slyším text bez této osobní vrstvy nostalgie, ale také bez části dobového kontextu, který mohl být tehdejšímu publiku samozřejmý. Ani jedna pozice není automaticky lepší. Blízkost uchovává důležité souvislosti, ale dokáže také některé věci zakrýt. Odstup může něco odhalit, ale stejně snadno může něco minout.

Proto nepíšu definitivní historii československé hudby ani se nesnažím lidem vysvětlovat jejich vlastní mládí. Píšu jako následná posluchačka, která zdědila kulturní balík bez návodu k použití a začala zkoumat, co v něm zůstalo, když zmizela většina původních okolností a dál obíhaly hlavně melodie, refrény a obrazy.

Předpokládám, že se po vydání dozvím, že to není moje starost. Že jsem tu dobu nezažila, staré hudbě nerozumím a měla bych minulost nechat lidem, kteří u ní skutečně byli. Možná také, že jako mladá Vietnamka nemám co rozebírat českou kulturu. Narodila jsem se v Česku, vyrostla s českými dětmi, chodila do českých škol a česká média mě formovala stejně nevyžádaně jako všechny ostatní. Přesto pro část lidí zůstanu nejdřív Vietnamkou. Nevypadám česky, jsem mladá a Československo jsem nezažila. Tři stručné důvody, proč bych měla mlčet.

Jenže česká kultura není cizí muzeum, do kterého jsem si koupila lístek. Je to prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, přestože mě část tohoto prostředí možná nikdy nebude považovat za samozřejmou součást sebe sama. To, že si mě někdo neumí zařadit jako Češku, ještě neznamená, že mě český jazyk, hudba a společnost neformovaly. A už vůbec to neznamená, že se k nim nesmím vyjadřovat.

Nemusím být pamětnice, aby se mě týkalo to, co po minulosti zůstalo.

Současně nechci tvrdit, že jsem narazila na nějakou zvláštní českou nebo slovenskou poruchu. Mužský pohled, idealizace ženské nevinnosti a proměňování žen v obrazy uvnitř mužského příběhu nejsou československým vynálezem. Najdeme je v různých zemích, dobách a žánrech. Český a slovenský repertoár je pro mě konkrétní místní případ širšího kulturního vzorce, protože právě s tímto repertoárem jsem se setkávala v prostředí, kde jsem vyrůstala.

Totéž bychom mohli zkoumat ve vietnamské populární kultuře, ale takové srovnání by vyžadovalo vlastní text. Vietnam není dekorace, kterou lze přilepit na konec článku jen proto, že jsem Vietnamka a právě tam žiju. Má vlastní hudební historii, společenské normy, folklor, generační rozdíly, cenzuru a odlišné způsoby zobrazování mužů a žen. Několik rychle vybraných příkladů by nebylo poctivým srovnáním. Byla by to pouze kulisa.

Nechci ani tvrdit, že každá starší píseň, v níž se objeví mladá dívka nebo nerovný vztah, něco oslavuje. Umění musí mít možnost zobrazovat manipulaci, posedlost, násilí, nebezpečnou touhu i vztahy, které bychom ve vlastním životě nedoporučovali. Postava nemusí být morální autoritou, vypravěč nemusí říkat pravdu a autor nemusí souhlasit se vším, o čem píše.

Lolita není návodem ani romantickou oslavou vztahu dospělého muže s dívkou. Její vypravěč manipuluje jazykem, událostmi i čtenářem a snaží se přepsat vlastní zneužívání moci do podoby tragické lásky. Krása jeho slov není důkazem krásy vztahu. Je nástrojem, kterým překrývá realitu a zbavuje dívku jejího vlastního hlasu.

Ani Romeo a Julie nejsou příběhem zkušeného dospělého muže a velmi mladé dívky. Oba hrdinové se nacházejí v podobné životní etapě. Jejich příběh ale připomíná, že představy o mládí, vztazích, manželství a dospělosti se v čase měnily. Historický kontext je důležitý právě proto, aby různé situace nesplynuly do jedné kategorie.

Samotné zobrazení problematického jednání tedy není jeho schválením. To, co mě zajímá, není pouze obsah jednotlivého příběhu, ale způsob, jakým je pohled uspořádán. Kdo vypráví? Kdo jedná? Komu rozumíme zevnitř? Kdo je člověkem a kdo především obrazem?

Právě to označujeme jako mužský pohled. Neznamená to jednoduše, že se muž dívá na ženu, ani že všechno vytvořené mužem musí být problematické. Jde o kulturní nastavení, v němž je muž častěji aktivním subjektem příběhu a žena objektem jeho pozornosti. On má minulost, cíle, pochybnosti a rozhodnutí. Ona má vzhled, půvab, dostupnost a účinek, který na něj vyvolává.

V písni k tomu není potřeba kamera. Pohled vytvářejí samotná slova. Hlas rozhoduje, čeho si na dívce máme všimnout a jak ji máme chápat. Posluchač přebírá jeho pozornost a dívá se jeho očima. Pokud je její mládí spojeno s nevinností, plachostí a nezkušeností, nemusí text výslovně říkat, že právě to je přitažlivé. Stačí, že tyto vlastnosti opakuje jako součást jejího kouzla.

Mužova zkušenost zvyšuje jeho autoritu, zatímco nedostatek zkušeností u dívky zvyšuje její půvab. On ví, ona se teprve učí. On vybírá, ona čeká, zda bude vybrána. On situaci pojmenovává, ona v ní existuje především jako někdo, na koho se dívá.

Tento princip se v současné hudbě neztratil. Často jen vyměnil romantickou plachost za sexuální dostupnost. Žena už nemusí být nevinnou dívkou čekající na zkušeného muže. Může být sebevědomá, hlasitá a sexuálně aktivní, ale pořád fungovat především jako potvrzení jeho statusu. Její touha je viditelná, ale často jen tehdy, když dokazuje jeho výjimečnost. Není nutně pasivní, přesto její aktivita dál slouží jeho příběhu.

Podobně funguje část mainstreamové pornografie. Žena v ní může být nejviditelnější a nejhlasitější osobou, ale to ještě neznamená, že situaci sledujeme z její perspektivy. Často sledujeme mužskou představu o ženské touze, vytvořenou tak, aby potvrdila jeho výkon, žádoucnost a kontrolu. Žena má působit, že všechno chce, ale její chtění je stále organizováno pro diváka.

Stará píseň a pornografický obraz samozřejmě nejsou totéž. Spojuje je však otázka, pro čí oči, uši a potěšení je obraz vytvořený. Žena může být všude, aniž bychom se na svět skutečně dívali jejíma očima.

Ženský pohled přitom existoval vždy. Ženy psaly o touze, obdivovaly muže, odmítaly je, zesměšňovaly je a vytvářely vlastní obrazy intimity. Také v lidových písních najdeme ženské hlasy, které nejsou pasivní. Touží, vybírají si, odmítají a otevřeně dávají najevo vlastní přání. Nebylo by poctivé tvrdit, že ženy v minulosti pouze mlčely.

Rozdíl není v tom, zda opačný pohled někdy existoval. Rozdíl je v tom, zda byl stejně samozřejmý, početný a kulturně neutrální. Mužský pohled se dlouho nemusel nazývat mužským. Byl prostě pohledem. Ženský pohled bylo potřeba označit jako ženský, zvláštní, odvážný nebo určený určitému publiku.

Mužský příběh byl příběh. Ženský příběh byl ženský příběh. Film sledující muže byl film. Film zaměřený na ženskou zkušenost byl film pro ženy. Mužská touha byla univerzální lidská zkušenost. Ženská touha byla téma.

Nejvýrazněji je tato nesouměrnost vidět u velmi mladých žen a výrazně zkušenějších mužů. Když mladá žena mluví o přitažlivosti ke staršímu muži, začneme se poměrně rychle ptát na jeho odpovědnost. Proč ho přitahuje právě ona? Nevyužívá rozdílu zkušeností, postavení nebo sebejistoty? Dokáže se vůči němu skutečně vymezit?

Je správné takové otázky klást. Touha mladšího člověka neruší odpovědnost toho zkušenějšího. Zvláštní je spíš to, že stejné otázky dlouho nezaznívaly automaticky, když velmi mladou dívku popisoval dospělý muž. Pozornost se přesunula k ní. Působila vyspěle. Byla jiná než ostatní. Věděla, co dělá. Dívky přece dospívají rychleji.

Mužova touha se nemusí vysvětlovat. Vysvětluje se přitažlivost dívky.

Byla krásná, nevinná, plachá nebo okouzlující. Dost blízko dospělosti, aby se mužský zájem dal prezentovat jako přijatelný, a zároveň dost nezkušená, aby právě tato nezkušenost zůstala součástí fantazie. Odpovědnost zkušenějšího člověka se rozplynula v popisu toho, čím ho mladší dívka údajně okouzlila.

Ne každá stará píseň reprodukuje tento vzorec stejným způsobem. Jedna může být nadsázka, druhá humor, třetí tragický příběh, čtvrtá provokace a pátá výpověď nespolehlivého vypravěče. Každý text má vlastní kontext. Kultura se ale neskládá pouze z úmyslů jednotlivých autorů. Skládá se také z obrazů, které opakuje, a perspektiv, které považuje za samozřejmé.

Když se v různých příbězích znovu a znovu objevuje zkušený muž jako pozorovatel a velmi mladá dívka jako objekt jeho zájmu, začíná se před námi rýsovat širší obraz. Jeden příklad lze vysvětlit. U druhého lze najít ironii. Třetí patří do jiné doby. Jenže čím víc výjimek potřebujeme jednotlivě vysvětlovat, tím důležitější je začít zkoumat vzorec, který mají společný.

Věta taková byla doba přitom může být pravdivá. Normy byly jiné a o souhlasu, moci, manipulaci nebo rozdílech zkušeností se nemluvilo stejným jazykem jako dnes. Některé situace velká část společnosti chápala jako normální, romantické nebo humorné.

Jenže taková byla doba by mělo být vysvětlení, ne omluva a už vůbec ne zákaz přemýšlení. Stejně jako mladší člověk může přehlédnout dobový kontext, může pamětník přehlédnout věci, které mu připadaly normální právě proto, že v nich vyrůstal. Blízkost není totéž co objektivita a odstup není totéž co neznalost.

Dnes se forma změnila. Místo plaché dívky může přijít sexuálně sebevědomá žena. Místo sladké melodie tvrdý beat. Místo náznaku explicitní věta. Mužský pohled se ale neztratil. Přestěhoval se do videoklipů, reklamy, pornografie, sociálních sítí a obrazů vybíraných algoritmy. Je rychlejší, hrubší a někdy otevřeně pohrdavý, ale jeho základní otázka zůstává stejná. Kdo se dívá, komu je obraz určený a čí touha se považuje za samozřejmou?

Nechci proto staré písně zakazovat ani dnešní hudbu označit za kulturní konec světa. Můžeme mít rádi melodii a zároveň si všimnout, z jakého místa je text napsaný. Můžeme chápat historický kontext a současně pojmenovat jeho nerovnosti. Můžeme přijmout, že autor nemusel mít zlý úmysl, a přesto vidět kulturní pravidlo, které jeho dílo opakovalo.

Stejně tak můžeme uznat, že některá dnešní tvorba je odpudivě misogynní, aniž bychom z minulosti vyráběli věk nevinnosti. Starší generace mají právo kritizovat současnost. Jen by při tom neměly předstírat, že jejich vlastní soundtrack vznikal ve světě bez sexismu, objektivizace a mocenských nerovností. Mladší generace zase nemá důvod cítit se morálně nadřazená. Jen používá jiný jazyk pro některé velmi staré obrazy.

Právě o tuto kontinuitu mi jde. Ne o soutěž, která generace byla horší. Ne o veřejné pranýřování jednotlivých autorů. Ne o tvrzení, že jde o výhradně český problém. Jde o pohled, který se dokáže přizpůsobit době tak dobře, že pokaždé působí nový, i když jeho základní uspořádání zůstává nápadně podobné.

Možná proto stojí za to občas přečíst starý refrén bez melodie a současný text bez beatů, image a videoklipu. Ne proto, abychom si dokazovali vlastní morální převahu, ale abychom si všimli, co zůstane, když hudba přestane odvádět naši pozornost.

Někdy zjistíme, že dnešek skutečně umí být hrubší.

A někdy také, že minulost nebyla slušnější. Jen se lépe oblékala.